Anotace z DK: Existuje-li něco, co prověřuje opravdovost lidského života, pak je to utrpení. A existuje-li něco, co život znehodnocuje, pak je to utrpení, které člověk působí jiným... Je zima roku 1954 a devítiletá Mira se přes zákaz rodičů vypraví k řece jezdit na ledových krách. Spadne do vody, čímž se její neposlušnost prozradí, a je za to potrestána tím, že na rodinné oslavě nedostane zákusek. Nevinná příhoda z dětství však pro Miru znamená zásadní životní zvrat. Následuje tragédie, která ji na dlouhá léta připoutá k nemluvné a depresivní tetě Haně a odhalí pohnutou rodinnou historii, jež nadále popluje s proudem jejího života jako ledová kra. Příběh, který vychází ze skutečných událostí, popisuje Alena Mornštajnová ve strhujícím tempu a se smyslem pro dramatičnost, až má čtenář pocit, že sleduje napínavý film. Zůstává jen otázka, zda se kra osudu nakonec přece jen rozpustí.
Ani já jsem neunikla velikému hypu, který byl okolo této knížky. Nemám ráda příběhy z období války. Nerada o té době čtu. Proto jsem odolávala tak dlouho. Ale udělala jsem chybu. Kniha je skvělá... alespoň pro mě. Vnímala jsem příběh spíše jako příběh o pocitu viny, o tom, jak zdánlivě malá rozhodnutí mohou změnit život mnoha lidí. Velmi silné okamžiky a momenty jsou zachyceny bez zbytečného patosu, o to však působí silněji a pravdivěji. Kniha mě opravdu zasáhla velmi silně, pár dní poté jsme nebylo schopná začít číst něco jiného.
Před čtyřmi roky vzal detektiv William „Wolf“ Fawkes spravedlnost do svých rukou – nedokázal ustát, že soud osvobodil podle něj jednoznačného pachatele. Wolfa postavili mimo službu a poslali do psychiatrické léčebny. Teď se vrací do práce a touží po velkém případu. A zdá se, že se ho dočkal: na místě činu, kam ho přivolala kolegyně Emily Baxterová, se najde mrtvola – sešitá z částí šesti těl jako hadrový panák. Stejně tak pojmenují děsivý případ média a Fawkes je pověřen identifikací obětí. Vzápětí Wolfova bývalá žena, která pracuje jako reportérka, obdrží od anonyma fotky z dějiště zločinu a taky seznam šesti lidí a dat, kdy budou zabiti. Poslední jméno na seznamu je: Fawkes. A vrah už si chystá šicí potřeby. Přiznám se, že mě tento detektivní příběh příliš nechytil. Na mě příliš mnoho mrtvol, s tím spojených mnoho příběhů. Přitom jsem měla pocit, že chybí napětí, něco, co mě nutí honem ještě přečíst jednu kapitolu. Pod označením bestseller bych čekala nějakou větší pecku.
Trošku jsem váhala, zda o tomto zážitku psát. Hlavně proto, že nemám fotku, tuto jsem si vypůjčila z internetu. Ale ano, patří to sem, patří to ke mně. V sobotu 24. 11. v "mém" kostele byl posvěcen nový oltář. Tím "mým" kostelem myslím kostel Nejsvětějšího srdce páně na pražských Vinohradech. Sice sem nepatřím podle bydliště, ale stále ho považuju za svůj a pokud mám pocit, že potřebuju do kostela, chodím právě sem. Byla jsem tu vychována, můj tatínek sem pravidelně chodil a když jsem občas projevila zájem, bral mě s sebou. Můj otec byl věřící, ale nikdy mi svou víru nijak nenutil. Když jsem se ptala, vyprávěl, vysvětloval, ale o ničem nepřesvědčoval. Dnes mě mrzí, že jsem se nevyptávala víc, protože cítím neuvěřitelné mezery ve svých vědomostech v této oblasti. Ale abych se vrátila k tématu - slavnostní mši, při které byl vysvěcen nový oltář, jsem si nemohla nechat ujít. Už i proto, že slavnostní posvěcení provedl Mons. Zdenek Wasserbauer, pomocný biskup pražský. Úžasný člověk, kterého jsem měla možnost trošku osobně poznat a prožít dva nezapomenutelné neformální večery v jeho přítomnosti. Oltář je vytesán z bílého carrarského mramoru, jeho autory jsou Josef Pleskot a Norbert Schmidt. Má tvar mísy a spočívá na podstavci ze stejného materiálu. Ačkoliv váží asi 4 tuny, působí odlehčeně, jakoby se ani nedotýkal země. Farnost zaplatila oltář sama, z darů, příspěvků farníků a podstatnou část svých úspor na něj věnoval náš pan farář P. Jan Houkal. Další úžasný člověk, který mě hodně ovlivnil.
Sobotní mše byla opravdu úžasná. Krásná, honosná, slavnostní. Kostel byl již půl hodiny před zahájením bohoslužby nacpaný k prasknutí. Měly jsme s maminkou veliké štětí, že jsme našly vzadu dvě místečka, kam jsme se vmáčkly. Mně osobně zážitek trochu kazil dnešní zlovyk všechno kolem sebe zaznamenávat na mobily. Naprosto chápu přítomnost profesionálních fotografů a kameramanů. Ale to, že spousta lidí fotila a nahrávala na mobil průběh bohoslužby mě trochu rušilo. Přiznám se, že osobně považuju bohoslužbu a s ní spojenou motlidbu za vysoce intimní proces. Asi to mám prostě špatně nastavené, ale cítím to tak. Proto také na mše chodím nejraději ve všední den ráno, kdy nás je v kostele jako na prstech obou rukou. Ale sledovat dění u oltáře přes les mobilů mě nebavilo. Protože samozřejmně ze zadních míst nebylo moc dobře vidět, spousta lidí držela mobily nad hlavou a naslepo fotili a natáčeli. Možná jsem až moc citlivá, ale mám pocit, že se to prostě nehodí. Ale i přes to byla dvouhodinová slavnostní mše pro mě neskutečným zážitkem.
Své dnešní povídání zakončím slovy paní Ireny Pohl Houkalové, která to napsala tak krásně, že lépe bych to nedokázala : "Nechť je tento oltář vytesaný z vzácného mramoru, vytvořený s láskou, mistrovstvím a pokorou ke chvále Boží a službě lidem výzvou i pro nás pro všechny, abychom k němu se stejnými úmysly a snahou o daný stav našich duší přicházeli."
Vážně? Už víc než měsíc jsem nedala žádný příspěvek! Opravdu se divím, že uteklo tolik času. Nechci se vymlouvat na nedostatek času, to je již hodně ohraná deska. Kdo z nás by ho měl přebytek, že. Svou roli sehrála i další moje ataka nechuti cokoliv psát, fotit, sdílet. Ti z vás, kteří mě již sledují dlouho, dobře vědí, že takové období se vždy u mě vyloupne. Přiznám se, že jsem ani nenavštěvovala své oblíbené blogy. Mám také pocit, že část z nich usnula. Nevím, co je na tom pravdy, ale dozvěděla jsem se, že psát blog je dnes úplně OUT. Kdo chce být IN, musí být aktivní na instagramu. Blogy nikdo nemá čas psát, natož číst. Na IG se jen prolítnou fotky, nic se nemusí číst, je to rychlovka. Nevím. IG mám, ale příliš mi k srdci nepřirostl. Hlavně pro mě není to co blog - vzpomínky, zážitky, poznámky. Nevím co je IN a OUT a je mi to úplně jedno. Můj blog je pro mě naše kronika. A to, že sem někdo přijde a zanechá milý komentář, je to pro mě velmi příjemný bonus. Musím se zase zmátožit a dávat si vzpomínky dohromady. Pokusím se něco dodat zpětně. Bude to trošku problém, protože mám už od prázdnin rozbitý foťák. Pár fotek jsem udělala, ale přiznám se, že s tím záložním to není ono. Neumím to s ním vůbec, vždy jsem překvapená, jak v počítači fotka vypadá. Ano, jsem tak neskutečně neschopná, že jsem za téměř 3 měsíce nebyla schopná popojet pár stanic metrem a svůj foťák dát do opravy. Asi si počkám na novoroční předsevzetí. Ba ne, na Vánoce bych ráda fotila svým miláčkem. Uvidíme... Prostě - chtěla jsem říct, že pár fotek mám, ale spokojená s nimi nejsem. To je i důvod, proč už nefotím projekt 52.
Než opět nastartuju nějaké pravidelné publikování, můžete se podívat na videa z nedávného Klářina koncertu. Noty na Labutí jezero hledala paní učitelka speciálně pro ni. A měla je vlastně za odměnu, že dobře hraje. S podmínkou, že bude i nadále dobře pokračovat, jinak noty vrátí. Na koncertě musela hrát 2x po sobě. Sešlo se to neštastně - v jeden den koncert i rodičák u ní na škole. Takže jsem na koncert přivlála spocená až.... a akorát za dveřmi slyšela, že hraje. Když dohrála, mohla sem vstoupit do sálu (ano, na koncertním sále mám upozornění, že se smí vstupovat jen při potlesku a na rozdíl od jiných rodičů to respektuji). Když mě paní učitelka viděla, řekla Kláře, že to zahrají ještě jednou pro mamku. Její "nadšení" s můžete z výrazu tváře dobře přečíst.
Letos také začala Klára hrát ve flétnovém souboru Flautina, který působí při naší ZUŠ. Dvě vystoupení již měly - hrály při výsadbě stromů v zahradě jedné ZŠ a při předávání Jánského plakety na našem MÚ. Tentokrát poprvé pro rodiče. Jsou to jen lidovky, a docela dlouhé, takže chápu, že si to asi přehrávat nebudte, ale pro svůj pořádek si to sem dám :-)
Jinak se vlastně u nás nic mimořádného, co by si zasloužilo archivaci, ani nestalo. Naštěstí. Prostě šeď všedních dní.... Stáhnu fotky , podívám se, zda se najde něco koukatelného, eventuálně doplním.
Přeji všem poklidné dny a pomalé přípravy na advent :-)
