První, pravidelná, část prázdnin je za námi. Co k tomu napsat? Bylo to báječné. Opět stejné místo, stejný hotel, stejná doba, stejní lidé. Přiznám se, že čím jsem starší, tím víc mi to vyhovuje.
Tentokrát jsem si to užila snad více než jiné roky. Rozhodla jsem se, že se nenechám ničím stresovat a nervovat (to se mi tedy dařilo jen do určité míry) a že si dny užiju maximálně. Takže jsem každé ráno vstávala v šest hodin ( a já tak ráda spím, obzvlášť ráno) a chodila sama na procházky a zaplavat si. Byly to nejkrásnější dvě hodiny z celé dne. A i když se mi občas ráno z postele krutě nechtělo, byla jsem vždy moc ráda, že jsem se donutila. Původně jsem i plánovala při procházkách fotit. Ale najednou se mi vůbec nechtělo. První dny jsem foťák nosila s sebou. Moc jsem ho ale nevytahovala, musela jsem se k tomu nutit, tak jsem ho přestala brát. Nevím, proč ta nechuť. Nějak se mi prostě nechtělo nic. Jen nasávat vůni moře, poslouchat šumění vln, jen tak být a nechat vše plynout. Strašně jsem si chtěla všechno pečlivě uložit ve své hlavě, protože to letos bylo pravěpodobně naposledy.
Děti samozřejmě řádily ve vodě, v podstatě se jinde moc nevyskytovaly. Jen v moři nebo v bazénech.
Na pobřeží vedle hotelu probíhla letos část Dorians Challenge. Když zůstaly chvíli některé prvky opuštěné, hned se to samozřejmě muselo vyzkoušet. Škoda jen, že to tam nenechali déle :-) . Jestli se nebudu teď dlouho ozývat, manžel nebo Klára zjistili, že jsme se tato videa dala a asi mě nechali pojít bídnou smrtí!
Hned první večer jsme si našli nového kamaráda. U hotelu jsou vždy spousty koček, pokaždé vozíme půl kufru všemožných kočičích dobrot takže se kamarádi děla jí velmi lehce. Tentokrát do hotelu přišel tenhle fešák. Malý kocourek, takové ušaté rozježené nic. Byla to opravdu kostřička potažené kůží. Nevím, jak se zatoulal bez maminky. Začali jsme ho hned krmit. A nejen my. Takže při našem odjezdu už tak vychrtlý nebyl, bříško už se mu hezky kulatilo. Mrzí mě, že jsem ho nevyfotila první a poslední den našeho pobytu, ten rozdíl byl opravdu markantní. Byl to neskutečný mazel. Pevně doufám, že po nás další hosté převeznou štafetu a budou ho krmit. Začali mu dávat i barmani, tak snad o něj bude postaráno. Přiznám se, že jsem naše loučení obrečela. Kdybychom tam byli autem a ne letadlem, možná by s námi odjel.
Teď se musím popasovat s myšlenkou, že výlet za hranice všedních dní skončil a už se pravděpodobně opakovat nebude. Nebo alespoň ne v takové podobě, na jakou jsem si v posledních 12 letech zvykla.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Moc děkuji za milá slova a těším se na další návštěvu!