Původně jsem měla v plánu fotit měsíc. Ale stále to nevypadal, jak bych si představovala. Navíc ve FB skupině už je celá spousta nádherných, zajímavých měsíců. Tak jsem využila včerejšího ohníčku. David je pyroman, takže ho vyfotit u ohně není vůbec problém.
A protože jsme seděli na zahradě opravdu dlouho, podařilo se mi vyfotit i toho ufuněného tvora, který dojídá krmení pro toulavého kocourka. Byl z baterky a foťáku dost vyděšený, za odměnu dostal celou kočičí kapsičku jen pro sebe.
Léto je období velkého přísunu ovoce. A mě strejda zásobuje opravdu vydatně. Snažíme se většinu konzumovat čerstvé, ale to se prostě nedá zvádnout. Košíček špendlíků na mě pořád z lednice koukal. Jsem totiž v podstatě jediný konzument špendlíků v naší rodině. Tak jsem hledala nějaké tipy, co s nimi. V pravou chvíli na sociálních sítích na mě vykoukl příspěvek Ivanky, kde se chlubila úžasným mirabelkovým džemem. Ochotně mi poskytla tento recept a já dnes konečně vařila. Musím si to tady uložit, džem je opravdu hodně dobrý. Dala jsem tedy dost zázvoru, tak je takový... .výrazný. Uričtě jsem ho nedělala poprvé.
Nějak jsem v těch vederech lína. Líná někam chodit a hlavně líná cokoliv vymýšlet. Přitom mám tepla ráda, vždy říkám, že to jsou jediné dny v roce, kdy mám teplé nohy. Letos ale nějak v kombinaci se suchem a zatměním a já nevím s čím vším mi to prostě nejde.
Chtěli jsme na dnešek nějakou nenáročnou procházku a tak, když děti navrhly Krčák, ani jsem neprotestovala, že tam chodíme pořád. Prostě jsem uvítala, že nemusím přemýšlet. Stejně už naše výlety nejsou co bývaly. Zatímco David si spokojeně pobíhá a stále si rád zablbne na lesních hřištích (na autíčku šaškoval jen pro účely fotky, zase tak špatné to s ním není :-) ), Klára je zpruzelá naprosto ze všeho (ano, i z matky, která je s foťákem neuvěřitelně trapná!).
K pravidleným zastávkám v Krčáku patří hospůdka Na tý louce zelený Dříve jsme tam chodili hlavně kvůli zookoutku, teď už tedy hlavně občerstvit. I když malá selátka nás nadchla všechny. Fotky zvrchu přes pletivo se mi moc nelíbily a hlavně nezachytily jejich úžasné mávání malinkými ocásky. Proto si dovolím krátké video. No řekněte, nejsou roztomilá!
S výlety musíme začínat pomalu, postupně. Dnes jsme na rozchození vybrali procházku kolem hostivařské nádrže. Nebylo až takové vedro. Dokonce jsme zmokli. Ale jen tak decentně. Původně jsem měla v plánu obejít nádrž úplně celou. Ale to bychom museli přejít přes nuda pláž. To by naše puritánka (Klára) nezvládla. I když jsem jí přesvědčovala, že můžeme být oblečení a jen rychle projdeme přes cestu, která vede přes celou pláž, odmítla to. Prý není úchyl. Vzhledem k tomu, že se už v té době černalo, nechtěla jsem složitě hledat cestu, po které pláž obejdeme. Raději jsme se otočili a šli po stejné straně nádrže jako jsme přišli. Stejně si myslím, že tady byla procházka příjemnější. A nejsilnější zážitek našich dětí? Když jsem seděli na dřevěném mole, přišel tam pán 30-40 let. V ruce iphone7 - tedy prý podle dětí. Já rozeznávám telefony dotykové a tlačítkové, víc se neorientuju. Zahleděl se na nádrž, rozmáchl se a telefon zahodil do vody. Pak si zapálil cigaretu a odešel. Klára nemohla pochopit, že někdo její sen vezme a zahodí do vody. Prý když ho nechtěl, mohl jí to dát. Snažila jsem se jí vysvětlit, že v tom případě by přišel o ten uspokojujích pocit. Já si asi dovedu představit situaci, kdy budu mít pocit, že přesně tenhle akt v tu chvíli mi pomůže vyřešit problém :-)
Heather Wellsové budou zanedlouho vyzvánět svatební zvony. Do svatby s jejím vyvoleným, soukromým detektivem Cooperem Cartwrightem, už zbývá jen měsíc, ale svatební přípravy jsou skoro to poslední, na co má Heather momentálně čas. Na „Koleji smrti“, kde pracuje, právě probíhá orientační týden pro nastávající studenty prvních ročníků a hned jak skončí, vypukne naplno nový školní rok. A do toho je na Heatheřině koleji ubytován i nový VIP student, princ z jedné bohaté, i když ne zrovna demokratické arabské země, jehož otec věnoval univerzitě závratnou sumu peněz. Princi Rašídovi však někdo vyhrožuje smrtí, a tak je v souvislosti s jeho osobou nutno zavést přísná bezpečnostní opatření. Za takových okolností je jasné, že potíže jsou na spadnutí. Problémy se zařizováním svatby, honička v práci, napjaté vztahy s rodinou budoucího manžela, návrat ztracené matky, starosti s princem a jeho bodyguardy, přehnaně úzkostliví rodiče studentů prvních ročníků, to je jen zlomek toho, co Heather musí řešit. A přitom ze všeho nejvíc touží po poklidném životě. A taky by si moc přála, aby alespoň letos na „její“ koleji žádný ze studentů tragicky nezahynul. Jenomže lidé jako Heather by některá svá přání snad ani neměli vyslovovat nahlas, aby něco nepřivolali
Před lety jsem předchozí knihy této série četla a docela se mi líbily. Proto, když Klára přinesla z knihovny tento díl, usoudila jsem, že bych si ho mohla také přečíst. Nevím, jestli je roky, které utekly. Nebo tím, že stále ve mě dozníval Andílek. Ale tahle knížka mě vůbec nezaujala. Měla jsem pocit, že předchozí díly byly napínavé. A také zábavné, úsměvné. Tehnle však nebyl ani jedno. Takové nanicovaté, celá knížka tak nějak vyšuměla a je mi jasné, že za měsíc si ani nebudu pamatovat, že jsem jí četla.
Anotace z DK: Heidi nemůže zapomenout na zvláštní dívku, kterou spatřila v dešti na nádraží s malým dítětem na rukou… Vždycky se řídila hlavně srdcem, pracuje pro neziskovou organizaci a stará se o toulavé kočky, přesto jejího manžela i dceru zaskočí, když jednoho dne přivede mladou ženu a její čtyřměsíční miminko domů. Heidi nabídne Willow střechu nad hlavou a pomůže jí postavit se zase na nohy. Kdo je však záhadná mladá matka a jaká tajemství minulosti skrývá? Nezašla Heidi ve své péči o cizinku nebezpečně daleko? Tohle byla pro mě velmi emotivní a zneklidňující kniha. Zpočátku jsem vůbec hlavní hrdinku nechápala, nemám asi dostatečně silné sociální cítění. Přivést si domů cizího člověka? To je pro mě naprosto nepochopitelné.Napětí a emoce v druhé polovině knihy mě naprosto vcucly a já nedokázala knihu odložit. I po dočtění jsme se v myšlenkách ke knize stále vracela.
Anotace z DK: Co když tvůj únosce beze stopy zmizí a nikdo neví, kde jsi? Nádherný letní den, osamělé parkoviště uprostřed polí a luk. Vanessa Willardová čeká na svého muže, který se šel projít se psem. Ponořená do myšlenek si nevšimne auta, které se blíží. Když se jí zmocní nepříjemný pocit, je už pozdě. Objeví se neznámý člověk, přemůže ji, omámí a odvleče. Zavřenou v bedně, v níž je jen voda a jídlo na týden, ji ukryje v jeskyni. Avšak dřív, než pachatel stačí požadovat po jejím manželovi výkupné, je zatčen za jiný delikt. A unesenou ženu ponechá jejímu osudu.. První z knih, kterou jsem o dovolené přečetla. Velmi čtivá, napínavá, příjemně tajemný příběh. Konec byl pro mě velmi překvapivý. Zpočátku mě zarážel počet postav, měla jsem strach, abych se v nich neztratila. Ale naštěstí se vše ustálilo a všechno do sebe pěkně zapadlo.
První, pravidelná, část prázdnin je za námi. Co k tomu napsat? Bylo to báječné. Opět stejné místo, stejný hotel, stejná doba, stejní lidé. Přiznám se, že čím jsem starší, tím víc mi to vyhovuje.
Tentokrát jsem si to užila snad více než jiné roky. Rozhodla jsem se, že se nenechám ničím stresovat a nervovat (to se mi tedy dařilo jen do určité míry) a že si dny užiju maximálně. Takže jsem každé ráno vstávala v šest hodin ( a já tak ráda spím, obzvlášť ráno) a chodila sama na procházky a zaplavat si. Byly to nejkrásnější dvě hodiny z celé dne. A i když se mi občas ráno z postele krutě nechtělo, byla jsem vždy moc ráda, že jsem se donutila. Původně jsem i plánovala při procházkách fotit. Ale najednou se mi vůbec nechtělo. První dny jsem foťák nosila s sebou. Moc jsem ho ale nevytahovala, musela jsem se k tomu nutit, tak jsem ho přestala brát. Nevím, proč ta nechuť. Nějak se mi prostě nechtělo nic. Jen nasávat vůni moře, poslouchat šumění vln, jen tak být a nechat vše plynout. Strašně jsem si chtěla všechno pečlivě uložit ve své hlavě, protože to letos bylo pravěpodobně naposledy.
Děti samozřejmě řádily ve vodě, v podstatě se jinde moc nevyskytovaly. Jen v moři nebo v bazénech.
Na pobřeží vedle hotelu probíhla letos část Dorians Challenge. Když zůstaly chvíli některé prvky opuštěné, hned se to samozřejmě muselo vyzkoušet. Škoda jen, že to tam nenechali déle :-) . Jestli se nebudu teď dlouho ozývat, manžel nebo Klára zjistili, že jsme se tato videa dala a asi mě nechali pojít bídnou smrtí!
Hned první večer jsme si našli nového kamaráda. U hotelu jsou vždy spousty koček, pokaždé vozíme půl kufru všemožných kočičích dobrot takže se kamarádi děla jí velmi lehce. Tentokrát do hotelu přišel tenhle fešák. Malý kocourek, takové ušaté rozježené nic. Byla to opravdu kostřička potažené kůží. Nevím, jak se zatoulal bez maminky. Začali jsme ho hned krmit. A nejen my. Takže při našem odjezdu už tak vychrtlý nebyl, bříško už se mu hezky kulatilo. Mrzí mě, že jsem ho nevyfotila první a poslední den našeho pobytu, ten rozdíl byl opravdu markantní. Byl to neskutečný mazel. Pevně doufám, že po nás další hosté převeznou štafetu a budou ho krmit. Začali mu dávat i barmani, tak snad o něj bude postaráno. Přiznám se, že jsem naše loučení obrečela. Kdybychom tam byli autem a ne letadlem, možná by s námi odjel.
Teď se musím popasovat s myšlenkou, že výlet za hranice všedních dní skončil a už se pravděpodobně opakovat nebude. Nebo alespoň ne v takové podobě, na jakou jsem si v posledních 12 letech zvykla.
