20/52 U stolu

20/52 U stolu

První letošní

...buřtíky. Nepečeme často. Ohniště je na společné zahradě, takže se musíme všichni vystřídat. O to víc si to pak užíváme :-).

Noc kostelů

Dost jsem zvažovala, zda se vůbec letošního ročníku zúčastníme. Tento týden byl docela náročný, přiznám se, že vidina poklidného večerního posezení doma byla pro mě ještě lákavější než obvykle. Nakonec jsem se domluvili na kompromisu - půjdeme navštívit jeden kostel. Vybrali jsem si kostel sv. Ludmily na Vinohradech, kde byla komentovaná prohlídka v době, která nám ideálně vyhovovala. Navíc splňoval hlavní kritéria, která jsme si dali - já chtěla něco blízko, neměla jsem vůbec chuť jezdit někam daleko, Klára toužila po gotice. David tedy nechtěl nikam poté, co jsem ho ujistila, že po třetí do "našeho" kostela na náměstí Jiřího z Poděbrad opravdu nepůjdeme. Nejsem si jistá, jestli jsme zvolili úplně dobře. Prohlídka byla spíš pouze přednáška pana faráře, kterou v podstatě předčítal zcela monotóně z listů. Navíc pan farář je polák, což bylo na jeho řeči poznat a děti si stěžovaly, že mu moc nerozumí. Další komplikací byla jakási hudební produkce na náměstí před kostelem, takže celý kostel vibroval v rytmu venkovní hudby a přednáška nebyla ani moc dobře slyšet. Chvílemi jsem měla problém udržel pozornost sama a viděla jsem, že obzvlášť David se občas nudí.

Interiér kostela je ale opravdu krásný. Vím, že byl dlouho zavřený, ale překvapilo mě, že to bylo tolik let - v letech 1974-1992. Nemohla jsme se schodnout s Klárou na takových keramických obrazech. V kostele jich je několik. Kláře se líbily moc, já pořád nevím, ale asi se mi moc nelíbí. Něco mi na nich nesedí, ale nemůžu vůbec přijít na to, co to je. Budu se muset jít na ně podívat znovu.

Cestou domů jsme se rozhodly ( záměrně s y, protože David protestoval) pro krátkou zastávku v kostele sv. Rocha na Olšanském náměstí na Žižkově. I když kolem něj chodíme několikrát v týdnu, je vždycky zavřený. Děti v něm nebyly nikdy a já možná jako malá holka. Jen jsme nakoukli do inetriéru. Právě zde začínala zajímavá přednáška o historii moru v našich zemích. I když by mě to hodně zajímalo a Kláru docela také, poslouchali jsme pouze chvilku a vzhledem k pokročilému času jsem jeli domů. David už byl docela unavený a protivný.

Je docela škoda, že Noc kostelů je v pátek . To už  jsme všichni po celém týdnu dost unavení, obzvlášť u Davida se hodně projevuje spánkový deficit nasttřádaný za celý týden. Za rok zase vyrazíme.

Den plný dojmů

 Ráno nás čekal s Davidem výlet do IKEMu. Moc jsem toho nenaspala, bála jsem se, jak to zvládne. On se tvářil velmi statečně. Ale když pak čekal, převlečený jen do andílka, než si pro něj sestřička přijde,  měl plné oči slziček. Ale byl opravdu skvělý, zvládl to na jedničku. Nakonec samotné vyšetření trvalo kratší dobu, než jsme oba čekali. Cestou domů jsme si zaskočili ještě do areálu Thomayerovy nemocnice. Šla jsem zkontrolovat své bývalé pracoviště. A hlavně jsem Davidovi slíbila muflony. Byla právě doba krmení, tak netrpělivě vyhlíželi svačinku. Fotky jsou jen takové rychlocvaky z mobilu.

Zatímco dopoledne jsme se téměř dva měsíce obávala, na večer jsem se přibližně stejnou dobu neskutečně těšila. Vyrážely jsme s Klárou do Semaforu na Kytici. Asi bych měla vysvětlit, že na gramofonových deskách Semaforu jsme vyrostla. Všechny záznamy představení, které jsme měli doma, jsem uměla zpaměti. V období konce základní školy a gymnázia jsem do Semaforu chodila hodně a pravidelně, všechny představení jsem viděla několikrát. S panem Suchým jsme si vyměnili i pár dopisů, opravdu jsem ho zbožňovala. Po přestěhování Semaforu do Dejvic jsem ale do divadla chodit přestala. Jednak jsem nějak nebyla schopná tuto změnu zpracovat, jednak byly jiné starosti, méně času.... Poslední rok, dva ve mě hlodal pocit, že do Semaforu prostě musím. Když jsme s Klárou přemýšlely, kam vyrazit, navrhla jsem jí, jestli by nechtěla zkusit semaforskou Kytici. Po zakoupení vstupenek jsem si pomalu škrtala čárky, kolikrát se ještě vyspím... Ale zároveň jsem se trošku bála. Bála jsem se, jestli si vše za ty roky neidealizuji, jestli pan Suchý bude stále takový jak si ho  pamatuji, jestli tento styl humoru osloví Kláru. Moc jsem si přála, aby se jí představení líbilo. A ono to klaplo! Kytice skvělá, jako vždy. A pan Suchý popírá všechny biologické zákony. I když bylo vidět, že ho trápí chřipka, rýma a kašel, vše zvládl se svým šarmem a vtipem. A já se znova po letech naprosto zamilovala! Ale - a to je pro mě hlavní - zamilovala se i Klára. Byla představením naprosto nadšená. Dostala jsem tedy za úkol nakoupit vstupenky na další semaforská představení a na Kytici si prý dáme repete. Že tento styl divadla oslovuje další generaci, jsem si ověřila i jinak. Po našem příchodu do divadla jsme zjistily, že spolu s námi přišly asi dvě třídy dětí ve věku 12-13 let. Doprovázely je dvě paní učitelky. Obsadily celý balkon. Před představením dělaly rámus, že jsem myslela, že zboří divadlo. Přes hlediště na sebe pokřikovaly. Byla jsem zoufalá - po letech vyrazím do divadla, na které se těším jako dítě na Ježíška a zkazí mi to takoví spratci (ano, přesně tohle slovo jsem ve svých myšlenkách použila). Velmi mile jsme však byla překvapena, že během přestavení děti naprosto splynuly s publikem.  Nerušily, reagovaly naprosto adekvátně. Myslím si, že kdyby je představení nezaujalo, poznali bychom to všichni velmi rychle. Tak já jdu mrknout na semaforský program!

J.P.Delaney - Ta přede mnou

Anotace z DK:
Temný psychologický thriller. Emma se snaží vzpamatovat z traumatického přepadení a se snoubencem hledá místo, kde by mohla začít nový život. Ovšem žádný z bytů, které navštíví, pro ni není cenově dostupný – anebo se v něm necítí bezpečně. Dokud nenavštíví ten dům na Folgate Street. Je to mistrovské architektonické dílo – minimalistický design ze světlého kamene a skla se vzdušnými, otevřenými prostory. Ten dům má ovšem také svá pravidla. Tajemný architekt, který ho projektoval pro svou rodinu, má totiž pro nájemníky celou řadu nařízení a restrikcí – nesmí mít např. žádné knihy, ozdobné polštáře či jiné dekorativní předměty, dokonce ani fotografie. Tenhle prostor má totiž své nájemníky změnit – a také to udělá. Jane prožila osobní tragédii a také ona potřebuje nový začátek. Když objeví dům na Folgate Street, okamžitě ji uchvátí – stejně jako jeho sice trochu odměřený, ale přitažlivý tvůrce. Brzy po nastěhování se však Jane dozvídá o záhadném předčasném úmrtí předchozí nájemnice – ženě, která byla Jane podobná jak vzhledem, tak věkem. Čím více se Jane snaží v onom příběhu rozlišit pravdu od lží, tím více je nucena podřídit se stejným pravidlům, dělat stejná rozhodnutí, stýkat se s těmi samými lidmi a zažívat stejný teror jako ta předešlá… 

Děj se rozdělený do dvou dějových linek, poukazuje na podobnost mezi hrdinkami. Knížka je velmi čtivá, jen  závěr se mi moc nelíbil. Dějový zvrat mi připadal trochu překombinovaný a křečovitý. Je to knížka, kterou lze přečíst na jeden zátah, ale myslím, že stejně rychle na ní zapomenu. Pouze jedna věc ve mně rezonuje - je občas prospěšné zbavit se nepotřebných věcí. To je něco, co příliš nedokážu a potřebuju se to naučit.

Sobotní maraton

Taková to měla být původně pohodová sobota. Měla jsme naplánové korálkování s kamarádkami na zahradě. Fakt jsem se těšila!
Jenže pak došlo ke změně termínu jedné akce, přibyla další akce a já najednou nevěděla, jak se rozpůlit. Ještě že mám maminku. Ráno jsme tedy nejdříve vyrazila s Davidem. Jeho florbalový tým slavil konce sezony, na Bučis party prostě nemohl chybět. Alespoň tak mi to vysvětlil. Byl to celý den plný zápasů soutěží a her. Uznala jsem, že to je něco, co má rád, co ho baví a kde se s kamarády vyřádí.  Pobyla jsem s ním tady téměř do oběda, potom musela štafetu převzít moje maminka. Moc jí děkuji, že to tam přetrpěla až do pozdního odpoledne. Vím, že akce plné křiku, rámusu, zpocených kluků a tatínků popíjejích celý den jedno pivo za druhým, z duše nemá ráda. Ale kvůli Davidovi svůj odpor překonala. A podle toho, co vše mi David večer vyprávěl, se mu den opravdu líbil.

Musela jsem v poledne utíkat domů, abych naskočila do auta směr Plzeň. Tam nás čekal odložený Plzeňský střevíček. Klára poprvé nové sólo. Myslím, že může být vcelku spokojená. Všechny medaile sice odvezly baletky z Vídně, ale když jsem viděla, jak neskutečně klouže baletizol, myslím, že můžeme považovat za velký úspěch, že neupadla. Takových děvčat, která si tam doslova sedla na zadek, bylo totiž dost. Moc jsem je obdivovala za to, že prostě vstala a svou choreografii dokončila. Já bych určitě s brekem utekla :-). Kláru bolí koleno, musí tancovat s bandáží. Tak je vděčná za dlouhé sukně, které to schovají. Asi nás čeká návštěva ortopedie. Ale prý až po soutěžích. Je mi jasné, že první, co doktor na čas zakáže, je balet.

Domů jsme dorazili po 21. hodině. Byť jsem vlastně celý den nic nedělala, měla jsem pocit, jako bych odehrála všechny zápasy a odtancovala minimálně Labutí jezero. Prostě stárnu!

19/52 Vodní hladina

19/52 Vodní hladina

Pochopila jsem, že ven k vodě se do konce týdne nedostanu, tak alespoň domácí improvizace...

Cheescake

K dnešnímu Svátku matek jsme se s Klárou rozhodly, že spolu připravíme cheescake. Já pro svou mamku, která měla přijít na oběd, Klára zase pro mě. Nikdy jsme cheescake nedělaly, takže jsme si našly recept na internetu. Vybraly jsem tento. Klára více méně vše připravila, na mě zůstal jen odborný dohled a pečení. Před podáváním zase zdobení přebrala Klára. Byl moc dobrý, všem chutnal. Určitě jsme ho nedělaly naposled. Ráda bych ho udělala s jahodami.

Kralupy Open

Prý důležitý a prestižní florbalový turnaj. Pro Davida vůbec první turnaj takového formátu. A pro mě opět velké zklamání a rozčarování. První hned při příjezdu. Z přihlášených asi 15 dětí nakonec přijelo 5. Někteří zrušili svou účast den před turnajem, někteří se ani neomluvili a trenéři ráno obtelefonovávali rodiče, zda jsou někde na cestě nebo co se děje. To prostě nepochopím. Když už se rozhodnu dítě na turnaj přihlásit a nestane se nic neočekávaného, tak tam prostě přijedu. Nebo se alespoň omluvím! Takže náš tým nastupoval ve směšném složení 4+brankář. Ve vidině 5 zápasů před sebou a v podstatě bez možnosti střídat to byla opravdu výzva. Ostatní týmy měli 12-15 hráčů + brankáře. To, že naši 10-11 letí elévové některým jiným "elévům" nesahali ani k ramenům, už jsem tu jednou probírala. Náš trenér tvrdil, že někteří kluci jsou výš dokonce o dvě věkové kategorie. Všichni to vědí, řešení prý není. To mi hlava nebere. Co mě ale šokovalo úplně nejvíc, byla brutalita a agresivita některých dětí při hře. Tak neskutečně trvdé fauly, až mrazí. Faulují opravdu zákeřně a úmyslně. Asi bych i pochopila, že v zápalu boje o míček sekne protihráče hokejkou nebo udělá nějaký faul, ale ve chvíli kdy vůbec o míček nebojuje? Našeho brankáře vyřadil ze hry chlapec, který v době, kdy se u naší brány vůbec nehrálo, k brankáři přiběhl, vší silou ho praštil hokejkou přes prsty a zase odběhl. Ano, byl pískán faul a rozehrávali naši, ale mně tento trest přijde velmi málo. Podle mého by měl takového kluka potrestat jeho vlastní trenér např. vyloučením ze zápasu nebo něčím podobným. Co si asi odnese do života dítě, které se naučí, že surovost se v podstatě netrestá, dokonce se vyplatí? Po druhém zápase jsme tedy byli bez brankáře. Prsty sice byly v pořádku, ale bolely, chytat nemohl. Trenér určil, že do brány půjde David. Ten nechtěl, nikdy v bráně nebyl, neumí to. Bál se, že mu pak kluci vynadají, že to kazí. Trenér mu slíbil, že jen na jeden zápas, pak se vystřídají. Nakonec zůstal po tři zbývající zápasy. Docela mu to šlo, spoustu střel vychytal. Ano, nebyla to oslnivá jízda, ale napoprvé to vůbec nebylo špatné. Kluci i trenér ho moc chválili a všichni chtěli, aby v bráně zůstal do konce turnaje. A prý ho to dokonce i bavilo. Mě překvapil moc. Myslela jsem si, že se bude útočníků bát, bude se bát o ruce, ale statečně šel všemu naproti. Po turnaji se trenér ptal, zda tedy mají nového brankáře. To si prý musí ještě rozmyslet. Samozřejmě, že kluci dostali na frak ve všech zápasech. Nejlepší skore byl prohra 3:4. Ale to nám bylo jasné hned od začátku. Snad to kluky až tak moc nemrzelo.

Trocha kultury

Blíží se konec školního roku a to pro nás znamená smršť koncertů, vystoupení, turnajů, soutěží a podobných radostí. Takže si tu užijete! Když vám to poleze hodně na nervy (což dokážu pochopit), s klidným svědomím příspěvky přeskakujte. Dnes tedy Klářin koncert - L. Vinci: Sonáta D dur - Adagio. Bála se (jako ostatně vždy), bylo tam hodně trylků a ještě něčeho, což jsem okamžitě zapomněla čeho. Alespoň vidíte, jaký má Klára těžký život s hudebně negramotnou matkou. Ale zcela vyjímečně byla se svým vystoupením spokojená, paní učitelka chválila, chtěla, aby Klára vyšla při potlesku ještě jednou na jeviště, ale to Klára odmítla. Budeme muset zapracovat na sebevědomí, paní učitelka mi říkala, že Klára hraje moc pěkně, ale měla by si více věřit, potom by to bylo určitě i na soutěž. No jo, po kom to dítě sebevědomí  asi má......

Šok

Předem se omlouvám za délku tohoto příspěvku, vím, že bude rozsáhlejší, možná zbytečně rozvleklý a hodně neveselý. Proto upozorňuji všechny, kdo chtějí optimistické čtení a pár jarními fotkami, aby příspěvěk rovnou přeskočili. Pár dní jsem náš sobotní zážitek vstřebávala, sbírala odvahu k tomu, abych se podívala na  fotky a byla vůbec schopna tohle uveřejnit. Asi bych měla začít trochu v historii a lehce nastínit situaci. Přibližně v roce 1968/69 zakoupili mí rodiče dům na samých hranicích s tehdejší NSR. Dům izolovaný od okolního světa, do nejbližší vísky s několika obytnými domy to byly asi 2 km. Dům nebyl kupovaný k rekreaci, ale pro jednoho vzdálenějšího člena rodiny k trvalému bydlení. Nicméně tam rodiče i prarodiče za ním jezdili, pomáhlali s rekostrukcí domu. Po jeho smrti si dům ponechali. Jezdila jsem tam na prázdniny, to jsem tam pobývala s babičkou a dědou doslova celé léto. Vzhledem k vzdálenosti jsme tam pak jezdili 1-2x mimo sezonu dům jen kontrolovat. Naposledy jsem tam já osobně byla někdy těsně po revoluci, možná ještě část léta po maturitě.  Potom tam občas jezdil vždy na 2-3 dny jen můj tatínek. Maminka ten dům a hlavně okolí, vesnici a lidi v ní neměla ráda, proto tam vždy pobývala pouze 1 týden v roce, potom už vůbec ne. Co si budeme povídat, lidé v pohraničí nebyli zrovna Pražákům nakloněni. V nejbližší vesnici bydlela dost podivná společnost, dnes bychom asi řekli nepřizpůsobiví, Romové i Češi (prosím, nechci se tu zamotávat do nějakých rasových strereotypů). Prostě lidé, kteří byli ochotni osídlit vyrabované pohraničí, kde dostali od obce nebo statku nějaké bydlení a práci. Dům jsem měli vždy zařízený velmi, velmi jednoduše, samými starými věcmi, protože byl pravidelně každoročně vykrádán. Proto jsme tu měli věci, které byly v Praze určené na vyhození, věděli jsme, že jsou jen na jednu sezonu. Naposledy zde byl můj tatínek v roce 2002 v době povodní (pamatuji si to proto, že pak měl problém vrátit se přes Plzeň domů), to tu zjistil nějaké problémy s dodávkou vody. Pak už tam nikdy nikdo nebyl. Přiznám se, že jsem nic od domě nězjištovala, bylo dost jiných starostí.
V dědickém řízení po tatínkovi jsem získal dům já. Rozhodli jsme se s manželem, že tuto kauzu musíme nějak vyřešit. Domluvili jsme se, že se tam pojedeme podívat, abych zjistili, v jakém stavu je dům a pokusili se eventuálně najít kupce, tedy myslím spíš kupce za symbolickou 1 Kč. Konečně jsem se tuto sobotu odhodlali vyrazit do pohraničí. Měla jsem strach. Bála jsem se, co se mnou udělá, až uvidím své věci z dětství, věci po tátovi i prarodičích najednou, prostě jsem měla strach z pohledu do minulosti. A také strach z toho, co vlastně najdu. Počílala jsem s tím, že bude dům vykradený, bylo to tak pokaždé, ale měla jsem pocit, že tam stejně není co odnést. Když jsem balila klíče od domu, smála jsem se manželovu dotazu, zda si myslím, že je budeme potřebovat...

To co jsme našli, mi nejdříve připadalo jako scéna z nějakého hodně blbého hororu. Dlouho jsem byla v klidu - dům je hodně zarostlý a do poslední chvíle jsem nich netušila. Pak jsem pochopila, že klíče opravdu potřeba nebudou - nebyl plot, těžká kovová vrata, dvěře, okna, trámy,... vlastně nebylo nic.
Kromě cihel zmizelo opravdu všechno. Veškeré vybavení, naprosto všechno. Díky vyřezaným trámům z půdy  se i část půdy propadla.....

Tohle je pohled z verandy do celého domu:

 Obývajcí pokoj:

 Kuchyně:

 Ložnice:

Koupelna - tady je vidět ta propadlá část půdy, při bližší pohlídce zahlédnete i odřezané trámy

Chvíli jsem nebyla schopná žádné reakce. Na tohle jsem připravená nebyla. Pak jsem nevím jak dlouho seděla venku a brečela.  V životě by mě nenapadlo, že někdo dokáže takhle vyrabovat dům.
Abych se uklidnila, šla jsem na procházku do okolí. To je tam opravdu překrásné, hezčí než bývalo. Vše je takové upravenější.

Ve vsi mě překvapil krásně opravený Kostel Dobrého Pastýře . Měla jsem štestí, při našem příjezdu právě probíhla bohoslužba, tak jsem mohla nakouknout. Nikdy jsem v něm nebyla, za minulého režimu nefungoval a byl hodně poničený. Vzhledem k tomu, že kněž hovořil hodně lámanou češtinou a lidé v kostele mu odpovídali německy, tuším, kdo asi rekonstrukci kostela hlavně financoval.

Zjistila jsem, že na kraji vsi stále bydlí jediný člověk, se kterým jsme vždy velmi dobře vycházeli. Byl to místní pošťák, velmi kultivovaný pán a taková černá ovce vesnice. Černá ale v tom dobrém slova smyslu, sám vždy říkal, že tam nikdy nezapadl. Pamatuji se, že v době revoluce jsem mu posílal nějaké materiály, zakládal v okolí OF. Manžel mě přemlouval, ať se za ním stavím (původně jsem to měla v plánu, kdybych ho našla). Ale teď jsem to nezvládla. Věděla jsem, jak vypadám s opuchlýma očima a rudým nosem, věděla jsem, že bych se tam zase rozbrečela. Teď mě to mrzí, ale tu sobotu jsem prostě cítila, že je to nad mé síly.
 Děti měly slíbenou návštěvu klatovských katakomb. Morbidně se těšily na mumie. I když bych nejraději jela rovnou domů, zastávku v Klatovech jsem udělali. Manžel rozhodl, že prostě potřebuju panáka a nějaký pozdní oběd pro ně že se také hodí. Pomohlo mi to, dala jsem se trochu do kupy. Takže jsme si potom prošli centrum Klatov, zavzpomínala jsem, kde byla cukrárna, kdy měli výborný dort ve tvaru ježka. Prošli jsme slíbené  katakomby. A domů jsme se vrátili po 14 hodinách.

Až se všechny emoce ve mně trochu usadí, musíme vymyslet, co si se svým dědictvím počnu. Nejjednodušší by bylo vše shrnout buldozerem a pokusit se udat parcelu. Je tu malý háček- k domu už není žádná přístupová cesta, tak nevím, jak by se tam buldozer dostal. Nevím, jestli zkusit oslovit obecní úřad, zda by o pozemek neměl zájem... prostě netuším.
Zase tu nad fotkami brečím, asi jsem neměla ještě příspěvek psát. Děkuji všem statečným, kteří dočetli až sem a omlouvám se, pokud je celé povídání příliš zmatečné. Přiznám se, že nemám sílu a chuť celé to znova pročítat a přepracovávat. To bych to asi smazalal. Děkuji

18/52 Začíná na písmeno M

18/52 Začíná na písmeno M

anebo Moji miláčkové...

17/52 Schody

17/52 Schody

Petra Soukupová - Nejlepší pro všechny

Anotace z DK:

Jak můžeme vědět, co je pro ostatní nejlepší, když sami být šťastní neumíme? Desetiletý rozmazlený průšvihář Viktor žije v Praze s matkou, divadelní herečkou, která si s jeho výchovou ani s vlastním životem neví příliš rady. Když jednoho dne Hana dostává nabídku na natáčení seriálu na druhém konci republiky, bere ji jako příležitost, jak všechny své problémy vyřešit. Aby se mohla věnovat natáčení, přestěhuje Viktora přes jeho odpor k babičce na venkov. Namlouvá si přitom, že pro něj bude nejlepší, když změní prostředí, a pro její matku, která nedávno přišla o manžela, bude dobré, když nezůstane sama. Viktor se cítí zrazený a podvedený a jeho zoufalství je tím větší, že dominantní babička má jasnou představu o tom, jak by měl jeho život i život jeho matky vypadat. Kromě dramatického sžívání se s venkovem, sleduje román i další osudy Hany bojující se seriálovou rolí, s Viktorem, se svojí matkou i příležitostnými milenci. A rovněž příběh babičky, která si vedle Viktora začíná uvědomovat své slabosti a neodvratně přicházející stáří. A všichni přitom chtějí jeden pro druhého jen to nejlepší. Petra Soukupová ve své vrcholné formě znovu ukazuje, jak bravurně dokáže zachytit vyhrocené rodinné vztahy a prožívání dětského hrdiny v okamžiku, kdy si uvědomuje svou bezmoc ve světě dospělých. A také bezmoc dospělých vůči svým vlastním představám o štěstí. 

Moc příjemné čtení. Tedy ne příjemné z hlediska obsahu, ale krásně se kniha četla.  Moc se mi líbí styl psaní autorky. Příběh je vyprávěn z pohledu hlavních postav - matky Hanky, babičky Evy a destiletého kluka Viktora. Všechny postavy jsou velmi uvěřitelné, úžasně zachycené rodinné vztahy. Knížka o touze žít život správně, o touze urvat si svůj kus štěstí, o tom, že moje štěstí může ale znamenat neštěstí někoho jiného... O bezmoci, která z toho pramení.....