Podlehla jsem Davidovi škemrání a nechala ho na podzim přestoupit ze školního kroužku do florbalového týmu. A tak máme doma "Bučisáka". Nevím, jestli je to dobře. Zatím jsem domluveni s trenérem, že místo tréninků 3x týdně bude chodit jen dvakrát. Nepatřím mezi rodiče, kteří mají pocit, že děti musí mít rozplánovaný veškerý volný čas. Nechci, aby se zaměřil jen na jeden sportovní kroužek. Sám se chce věnovat i kytaře a na angličtinu také chodí moc rád. A jedno odpoledne v týdnu bych mu ráda uhájila, aby mohl jen "být". Jít do parku, válet se doma, prostě na co má chuť. S přestupem do týmu nám začaly i povinné turnaje. Díky dvěma angínám na přelomu podzima a zimy jsem dvěma unikli, dnes už nebyla výmluva (tedy pro mě, David se na něj samozřejmě moc těšil). Opět jsem se ujistila, že nemám týmového ducha, týmové sporty mě nebaví hrát ani sledovat. Pobíhat kolem hřiště a hlasitě fandit svému týmu a nadávat protivníkovi opravdu neumím. Ale přežila jsem, David večer padl unavený. Tak vzhůru do dalších bojů!
No, jo to chápu. Já taky vždy nenáviděla vybíjenou a sledovat týmové hry mě nebaví. Ale, hlavně, když je Davídek spokojený. Je to moc hezký kluk.
OdpovědětVymazatTo jsem ráda, Věru, že to máš taky tak. Mezi těmi rozjásanými rodiči jsem si připadala trochu jako z jiné planety.
Vymazat