Výstava

Hádejte, kde jsme dnes byli? V Botanické zahradě Na Slupi byla právě dnes zahájena výstava kaktusů a sukulentů.  Tam jsme prostě nemohli chybět. Pokochali jsme se, bylo na co koukat. Alespoň zlomeček fotek pro vás. Rozšířila jsme trosky naší sbírky, mohla jsem tentokrát nakupovat bez výčitek svědomí (alespoň pokud jde o prostor, finanční limity samozřejmě mám). Zjistila jsme, že vykazuju znáky závislosti. Při vstupu do skleníku se mi zrychlil tep i dech. Skoro mám nutkání zajít na výstavu ještě jednou, tentokrát úplně sama a ve všední den.

Korunovační klenoty

Děti podlehly davovému šílenství a masáži ve škole, že prostě musí vidět korunovační klenoty. Obzvláště u Davida byly paní učitelky úspěšné, když dětem vysvětlily, že ve všední den tam určitě fronty nejsou a že, když budou klenoty malovat, měly by je vidět na vlastní oči. Nechtělo se mi, víte, jaký mám vztah k davům a frontám. Ale dobře, bylo dneska hezky, tak jsme to zkusili. Nebylo to až tak hrozné, čekali jsme asi 50 minut. Fronta sice byla dlouhá, ale stále postupovala. Nebylo divu, před klenoty nás nenechali postát ani 2 vteřiny. Pán každého slušně, ale důrazně žádal, aby se nezastavoval a plynule pokračoval. Focení bylo dovoleno bez blesku a bez zastavení. Proto fotka vypadá tak, jak vypadá. Myslím, že jsme si klenoty lépe prohlédli včera na fotkách, když jsme si o nich něco četli. Ale budiž, snad se to dětem líbilo.

Já se více pokochala pohledy na Prahu.

Zastávka ve Valdštejnské zahradě je pro nás snad už povinností. Pávi byli tentokrát naprosto vzorní, pózovali s otevřenými ocasy jako diví. Holt jaro... když stáli sami, ocasy složené, jakmile se objevila slepice (paví - na ty lidské, které jim ocasy osahávaly, nereagovali), okamžitě se předvedli v plné kráse i se zajímavým nakrucováním zadečku.

Florbalový turnaj

Aby neměl David pocit, že je opomíjený, zúčastnili jsme se dnes florbalového turnaje. Uff... přežila jsem to. David si to užil. I když jeho tým nevyhrál a slzičky měl hodně na krajíčku, zvládl to. Dal nádherný gól, který jsme náležitě vychválili, tak byl snad spokojený. Už mě nějak ty dětské aktivity zmáhají. Asi už stárnu.

Hradecká Odette

Doufám, že mě manžel nezabije, že jsem ho sem dala. To jen abyste viděli, že opravdu není paní Colombová.

Minulou sobotu jsme byli na Plzeňském střevíčku, dnes náš čekala Hradecká Odette.  Při vystoupení se chybička vloudila, ale co. Uvidíme, jak to bude hodnotit porota. Pevně věříme, že z 27 dětí nebude Klára 27. Jiné ambice nemáme :-)

Co jsme v pauze dělali

Před časem jsem slíbila, že se lehce ohlédnu za tím, co vše jsme dělali v době, kdy jsem na blog nepsala. Protože jsem si dnes večer sedla k počítači, abych trochu uspořádala fotky z poslední doby, asi je na to vhodná doba. Naštěstí fotek není moc, ze spousty dní a akcí  nemám nic. Byla jsem v celkovém útlumu, ani jsem nefotila.  

Ještě v únoru jsem oslavili Klářiny 12. narozeniny. Byla to jen hodně malinká a jednoduchá oslava,  stále doufali jsme, že pořádně to oslavíme, až se děda vrátí z nemocnice. 

1. března jsme plesali. Klára si užila imatrikulaci, oficiálně se stala studentkou gymnázia. Snad si to alespoň opravdu užila. Pro mě to byla muka. A to jsme netušila, jaké zprávy na mě budou čekat doma. Táta to načasoval úplně přesně. Zemřel přesně v době, kdy jsem prohlásila, že už toho mám vážně dost a jdeme domů. On věděl, že nemůže Kláře ples pokazit. 

Potom nás čekaly hory. Chtěla jsem náš pobyt zrušit, maminka mi to nedovolila. Tak jsem ten týden nějak v mrákotách přežila.

David si užil florbalový turnaj. Protože nebyla medaile, došlo na slzičky. Ale na příští turnaj určitě půjde.

Potom Davidovi narozeniny.

A na trochu hudby také došlo:

Ještě jsme zvládli nějaké výstavy, oslavy obou narozenin s partou kamarádů a kamarádek, bakalářský koncert Klářiny učitelky flétny a nevím co ještě, ale to zdokumentováno nemám.  Ale myslím, že i takhle jsme vás  zahltila dostatečně. Ještě vlastně tu mám nějaké korálkové výtvory, ale ty nechám na jiný příspěvek.

Svět knihy Praha 2016

Asi bych sama od sebe nešla. Ale dostala jsem volnou vstupenku od kamarádky. To je přece škoda nevyužít. Nechala jsem tedy zcela sobecky nemocného Davida doma s babičkou a vyrazila do víru knih. Co vám mám povídat - spousta knih, spousta lidí. Všude Karel IV. a  antistresové omalovánky pro dospělé. Myslela jsem si, že čtvrtek dopoledne bude ideální, určitě nebude tolik lidí .Lidí bylo dost a dost. A hodně školních výprav. Ne všechny děti knížky zajímají a baví a některé to umí dát náležitě najevo. Ach jo. Ale i tak jsem si to užila. Nějakou korunku (spíš stokorunku) utratila, ale nešlo nevyužít veletržních slev. Nakupovala jsme hlavně knihy pro děti. Něco jsem jim dala hned, něco schovala a dostanou za vysvědčení. Doufám, že si to zaslouží! Pro sebe jsme příliš nekupovala. Přeci jen mám finanční i prostorové limity a tak zvažuji, které knihy stojí za to koupit, ke kterým se budu vracet. A které si sice se zájmem přečtu, ale už se k nim s největší pravděpodobností nevrátím, takže mi stačí si je půjčit v knihovně.
Nějak mě vůbec nenapadlo vzít si s sebou foťák, tak mám jen pár rychlocvaků mobilem.

Sněhová královna

Po delší kulturní přestávce nás v sobotu čekala ve Státní opeře Sněhová královna - nejnovější přestavení baletu ND. Napoprvé jsme šly je my holky - já, Klára a moje maminka. Domluvili jsme se s Davidem, že to nejdřív zkusíme a uvidíme, jestli by se mu to mohlo líbit. Je to opravdu klasické baletní představení, dějové, krásná výprava a kostýmy, přitom žádný kýč ( i když ten sob...!). Choreografem byl Michael Corder, jeden z nejúspěšnějších britských choreografů. Na hudbu S.Prokofjeva Kamený kvítek vystavěl klasickou andersenovskou pohádku pro Anglický národní balet, pro primabalerínu Dariu Klimentovou. Proto i u nás byly do role Královny vybrány baletky podobného typu. Měly jsme štěstí na první obsazení, opravdu skvělé výkony! Sněhovou královnu mohu s klidným svědomím doporučit všem milovníkům klasického baletu. Žádné experimenty, žádná překvapení. I když Davida asi zatím do divadla brát nebudu. Přeci jen 2 a 3/4 hodiny baletu by bylo na něj moc. Navíc  bez legrácek a "akčních scén", to by ho asi nebavilo.
Toto představení je zajímavé i pro milovníky korálků. Na kostýmech a výpravě se podílela známý výrobce korálků Preciosa, takže je vše oslnivé a třpytivé. Kostým Sněhové královny je osázen třiceti tisíci kusy kamenů českého křišťálu. To musí být tíha!
Obrázek jsem si vypůjčila z internetu.

To byl zase den...

Uložení urny... to nikdy neskončí... Pořád mám pocit, že je všechno sen, hodně blbý sen. Stále čekám, že se probudím, vezmu telefon a zavolám: "Ahoj tati, to si nedovedeš představit, jaký příšerný sen se mi zdál!". Jenže nad ránem koukám do stropu a vím, že nemám komu volat. "Volaný účastník není dostupný. Prosíme, zavolejte později". Už žádné později nebude.

Potom s Davidem k doktorce. Odhadla jsem to dobře - angína. Proč by to mělo být jinak? Je přeci květen - měsíc angín. A že přijde zítra o koloběžkiádu a v pondělí o výlet do ZOO, už také patří k našemu koloritu. Ještě si to zopakujeme určitě v červnu.

Výstava sukulentů

Vaše milé komentáře u minulého příspěvku mě nejen velmi potěšily, ale i trochu popostrčily k tomu, že bych se měla k blogování vrátit, alespoň nějaké omezené formě. Ještě přesně nevím, jak to bude fungovat, ale zkusíme to. Věřím, že se mnou budete mít trpělivost. Zkusím časem něco doplnit i zpětně, přiznám se, že mi listování proti proudu času trochu chybí.

Poslední dobou trošku zlobila Klára. Nic zásadního, ale  mě to donutilo zamyslet se, co dělám, jak se chovám a jak to vnímá okolí. Nevím, jestli je to puberta, která s ní tedy cvičí vydatně, nebo na ní působí celkové domácí ovzduší. Bylo mi mimo jiné vyčítáno, že se jí málo věnuju. Sice si to úplně nemyslím, ale i tak jsem se rozhodla využít volného odpoledne a vyrazily jsme samy dvě na výstavu sukulentů. A udělaly jsme moc dobře!

  ¨

Exponáty byly opravdu kouzelné. Omlouvám se za množství fotek, ale z počtu, který jsem nafotila, to je jen zlomek. Jen jsme s Klárou vzdychaly a áchaly. Tím spíš, že jsme o většinu naší sbírky sukulentů přišly. I by mělo být ale spíš měkké, protože i David měl ve sbírce dva své kousky, které si vybral. Naše sukulenty zimuje na chladné chodbě našeho domu . Ve společných prostorách mi manžel se souhlasem ostatních obyvatel domu udělal poličky na oknech. Jaké bylo mé překvapení, když jsem před 14 dny ráno cestou do školy jako vždy koutkem oka sbírku kontrolovala a zjistila, že mi zbyla přibližně slabší třetina. Ostatní bylo pryč. Netřeba asi zdůrazňovat, že chyběly ty lepší, hezčí, vzácnější a dražší kousky. Zbylo nám v podstatě jen pár chudáčků. A to ještě dva byly určitě připravené k přestěhování, byly postavené na zemi na straně a zřejmě se nevešly. Uznávám, že jsem v poslední době přecitlivělá, takže jsem nevěděla, zda dřív nadávat, plakat nebo se jen zoufale smát. Je pro mě naprosto nepochopitelné, že je někdo schopen ukrást sukulenty. Možná bych to byla schopná představit si to ve velkém paneláku, kde se neznají ani lidé na patře. V naše domě je však 6 bytů, bydlíme tu 11 let, se všemi se známe. Je to pro mě naprosto nezpracovatelné.

Musíme tedy zase sbírku postupně obnovit, dnes jsme mohly nakupovat bez pocitu, že už nemáme místo. Toho teď máme opravdu dost. Jen bude muset manžel do podzimu vymyslet, jak poličky v chodbě zamřížovat nebo kde jinde budeme zimovat.