Náušnice a mimosa

Vidím, že jsem se zase celý týden nedostala k sepsání toho, co se u nás děje. Ale ono se vlastně nic zajímavého a originálního neděje. Bojujeme se ranním vstávání a ostatními každodenními povinnostmi. David si ke všemu přibral ještě boj s kašlem, ale to jak jsem zjistila asi téměř všechny děti z jeho třídy.

Takže za zmínku stojí asi jen neděle, kdy jsme nechaly s Klárou kluky doma a na celý den jsme vyrazily na náš oblíbený sraz korálkové školy. Dopoledne jsme se učily háčkovat s korálky. Byla to fuška, příliš nám to nešlo. Háček ani pro jednu z nás se nestane oblíbeným nástrojem. Hlídat háček, přízi a ještě korálky - to už na nás je nějak moc. Háčkovala se cvičná spirálka, kterou jsme na konci kurzu měly (naštěstí!!) rozpárat. Domů jsme dostaly materiál na domácí úkol. Jsem zvědavá, jestli najdeme tolik trpělivosti a zručnosti a dutinku uháčkujeme.
Odpoledne jsme se radostně vrátily ke korálkovému šití a ušily jsme květinkové náušnice. Asi vás nepřekvapí, že moje jsou ty černobílé. Uznávám, že při výběru barev příliš originalitou nehýřím.

                              

A malé překvapení nám připravila mimosa, kterou jsme v létě dostali v trojské botanické zahradě. Nějak mě ani nenapadlo, že by mohla vykvést, o to větší radost jsem dnes z objeveného květu měla. Ještě nějaké poupata tam má, tak se mám ještě na co těšit.

Kvetou!

Včera rozkvetly lithopsy. Nedovedete si představit, jakou mám radost. Nikdy se mi nedařilo lithopsy úspěšně pěstovat, vždy mi po jedné sezoně odešly. Vloni jsme se nechala Klárkou uprosit, že je znovu zkusíme a 3 zakoupila. Podařilo se nám je úspěšně přezimovat, dokonce se dva rozdvojily. A na konci léta se objevila poupátka. S obavami jsme sledovala studené a mokré počasí minulého týdne, měla jsme strach, že neukáže-li se sluníčko, ani nerozkvetou. A konečně jsem se včera dočkala, dnes v kvetení pokračují. Za odměnu jsme jim přikoupila na výstavě nové kamarády, aby jim nebylo smutno :-).

Výstava akvarijních rybek

Začínám mít pocit, že jsme v botanické zahradě  častěji než doma. Tento víkend tam probíhala výstava akvarijních rybiček. To si nemohl manžel nechat ujít. A protože on mě minulý týden podpořil na výstavě kaktusů, musela jsme mu to dnes oplatit na rybičkách.

Kousky tam byly opravdu krásné, bylo opravdu na co se koukat. Jen s focením to přes skla moc nešlo.

A zatímco Klárka s tatínkem ještě získávali informace od chovatelů rybek a pěstitelů akvarijních rostlinek, odskočila jsme si já sama (David tedy pobíhal mezi námi) do ostatních částí skleníků.  Nejdéle jsme samozřejmě pobyla u kaktusů. Pár jich ještě kvetlo.

Tuhle fešandu si musím pořídit. Mám jen žlutě kvetoucí faucarii, která navíc potvůrka letos ani nekvetla!

A zatímco já si v poklidu fotila, tatínek s dětmi nakupoval. Nějaké rostlinky do akvárií, ty prý děsně potřebujeme. A potom 10 pancéřníčků leopardích. Ty koupili pro mě. Protože se mi prý líbily. Ano, řekla jsme, že jsou hezcí, hezčí než ty, které máme. A hned 10, aby jim nebylo smutno. A navíc na ně byla akci 9+1 zdarma. Ach jo, musím si dát pozor na to, co chválím :-)

Čarodějův učeň

Na tenhle balet chtěla jít Klára do Národního divadla už dlouho, určitě více než rok. Mně se na něj nechtělo ani trošku, pořád jsem to odsouvala. Nakonec jsem usoudila, že bych přece jen měla představení vidět dříve než ho odsoudím. Přestavení je inspirováno lužickosrbskou legendou z přelomu 17.-18.st o chlapci  Krabatovi, který propadne černé magii. Bylo avizováno jako baletní horor pro mládež. Podle jména choreografa Jana Kodeta mi bylo jasné, že nás čeká divoká moderna. A nemýlila jsem se. Musím ale uznat, že opravdu platí, že když je dobře udělaná moderna, může být velmi zajímá a nosná pro celý příběh. Je pravda, že některé pasáže mi úplně jasné nebyly, ale celkově mě po choreografické stránce představení velmi zaujalo.Některé nápady, například zametání mouky, mě opravdu nadchly.  Co bylo pro mě ale opravdu k neskousnutí, byla hudba Zbyňka Matějů. Moderní vážné hudbě opravdu nerozumím. Připadalo mi to spíše jako směsice nesourodých zvuků a hluků. Chvílemi jsem si toužebně přála, aby daná hudební pasáž už skončila a přistihla jsem se i při myšlence, zda by bylo hodně hloupé, kdybych si zacpala uši. Obdivovala jsem tanečníky, že byli na danou hudbu, která vůbec tanečně nevedla, schopni jednotně tančit.
Klára byla z celého večera opravdu nadšená, byla jsem ráda, že si to užila. Obavy, zda nebude mít děsivé sny, se naštěstí nenaplnily. To spíše já po shlédnutí mletí mrtvol na prach neměla příliš klidné spaní. Jsem v podstatě ráda, že jsem představení viděla, ale vím, že zopakovat bych si to rozhodně nechtěla.

Můj relax

Poslední dny mám nějak pocit, že se toho na mě valí víc než unesu. Nervy napnuté k prasknutí, nemůžu spát. Neděje se nic světoborného , v podstatě jen běžné provozní starosti, ale znáte to o onom pověstném oslovi. Navíc já si všechno moc beru, o všem moc přemýšlím a všechno řeším až moc. Potřebovala bych získat trošku nadhled, přestat se ve všem tolik babrat a vymýšlet hororové scénáře. Pracovně jsme se dnes pohybovala v okolí Karlova náměstí a Moráně. Prahy znalí tuší, kde jsme mohla skončit, když má oblíbená botanická zahrada je jen pár kroků. Výstava kaktusů ještě probíhá. Naivně jsme si tedy myslela, že ve všední den dopoledne tu budu sama. Evidentně si to myslelo víc lidí. Ale bylo to fajn. Nádherných 40 minut, kdy jsem myšlenkami odplula úplně jinam. O ničem jsme nepřemýšlela, jen o těch zelených potvůrkách. Kterou mám, kterou ještě nutně potřebuju, kam bych jí mohla dát a tak. Takovouhle terapii budu muset praktikovat častěji.

Duha všude

Na večer na mě Klára volala, že je venku krásná duha. Byla, opravdu nádherná. Než mi však zapnuly mozkové spoje, že bych jí mohla vyfotit, než jsme přinesla foťák, byla už jen slaboučká. Tak alespoň dokumentační nic-moc snímek.

Další duhu vytvořila Klára na své ruce. Ano, i naše děti propadly gumičkování. K mé velké nelibosti. Přiznám se, že se mi věci z gumiček prostě nelíbí a hlavně- mám vrozený odpor ke všemu, co se dělá masově, co mají a dělají všichni. Hodně dlouho jsem tlaku dětí odolávala, gumičky nekupovala, rozmlouvala, vysvětlovala. Pak si však Klára začala kupovat gumičky z kapesného. A když jsem viděla, s jakým nadšením se do gumičkování vrhá i David, vyměkla jsem a koupila stav. On totiž David nechce nic vyrábět, tvořit, malovat, vymalovávat, nic tímto směrem. Proto jsem ráda, že  se chce tvořit  alespoň z gumiček . To ho zatím opravdu baví a náramku vytvořil už několik.

Výstava kaktusů

Tento týden byl pro nás všechny velmi náročný. Skoro by se mi chtělo napsat, že nejnáročnější to bylo pro mě, i když vím, že je to nesmysl. Já si jen všechno strašně moc beru, o všem přemýšlím, promýšlím všechny co by a kdyby. Výsledkem je, že spím max. 3 hodiny denně a ve dne chodím jako mrtvola neschopná udělat cokoliv. Ale ono se vše srovná, vše si sedne. Ideálním místem pro mé chatrné nervy je Botanická zahrada Na Slupi, obzvlášť když probíhá výstava kaktusů. Kluci sice trošku remcali, ale bylo krásně, tak jsme s Klárou zavelely a jeli jsme. Podzimní etapa výstavy je vždy menší, exponátů méně i prodejních kousků není tolik. Přesto se naše sbírka rozrostla o dva lithopsy  a dva sukuletny. Vždy mám pocit, že už se nám na okno nemůže vejít ani květináček a pokaždé je tam nějak nacpu. Uvidíme, kam až to dojde. Tentokrát jsem ale měla pocit, že jsem si nějaký nákup zasloužila. Během léta se mi totiž podařilo prodat nějaké zakořeněné odnože, takže jsme si vlastně na nováčky vydělala :-). Že bych přehodnotila mé zaměstnání a stala se profesionální pěstitelkou sukulentů?

Prvňáček

David měl dnes svůj velký den - už je i on školáček. Byl to pro něj, myslím, dost náročný den. Sice se do školy moc těšil a nenechal se odradit "chytrými" Klářinými řečmi, ale i tak byl nervozní , zakřiknutý. Zvládl vše na velikou jedničku. Paní učitelku máme, myslím, dobrou, líbila se nám už u zápisu nejvíc  a doporučovala ji i Klára. V tomto směru jsme měli štěstí, že to vyšlo. Jen je škoda, že nemá ve třídě žádné kamarády ze školky. Děti jsou rozdělené nějak prapodivně, z naší školky jsou všechny v jedné třídě. V další je David  a ve třetí jeho nejlepší kamarád. Ale David je v dětském kolektivu velmi komunikativní, kamarády si vždy rychle najde, proto věřím, že i tady se rychle rozkouká. Myslím, že sám ze sebe měl radost, jak dnes vše zvládl. Zítra se prý zase těší. Jen v jedné chvíli posmutněl - když jsme mu říkala, že je už veliký kluk. Byl smutný, že už se nebudeme spolu mazlit, když už je tedy velký :-).
Já jsem dnešní den nesla nějak těžce. Mnohem hůř, než když šla do první třídy Klárka. Přece jen Klárka byla v té době dost samostatná, neměla jsem u ní nejmenší pochyby, zda vše zvládne. David mi přes všechno připadá takový mimoň. Kluci jsou asi opravdu jiní. A pak mě nějak děsí vědomí, jak velké obě mé děti jsou. Už mi doma nezbylo žádné "miminko".