Dny letí..

... rychleji, než bych si přála. Každé ráno si promyslím a naplánuji, co musím, co bych ráda. Nadechnu se, že tedy jdu na to ... a když vydechnu, je večer a já si říkám, kam se všechny ty hodiny poděly. Určitě to znáte také. Na blog mi už nějak čas nevychází. Je také pravda, že se neděje nic mimořádného, co bych musela nutně zaznamenat a zveřejňovat :-).
David byl na ORL uznán za zdravého. Jen prý vnitroušní tlak se ještě do normálu nedostal. Máme přijít koncem února na kontrolu s tím, že by bylo dobré, aby byl zdravý, aby sliznice měly dost času zregenerovat a oplasknout.  To je tedy rada nad zlato - v těchto dnech mám pocit, že každý, s kým mluvím, si stěžuje na nějakou virozu - ať už respirační nebo střevní. Ve školce je od vánoc stále spále, prý se to tam nějak točí. Že by nějaký bacilonosič? Zkrátím to - mám Davida doma, k jeho velké radosti. Řekla jsem, že tedy ale do prázdnin, potom už jde, i kdyby ve školce byl mor. Takže velkou část dne prožijeme spolu procházkami, naštěstí je docela slušné počasí. Pracujeme na nějakých úkolech, hodně čteme. Také musíme cvičit dýchání nosem. To je děsně fajn, když je pod dozorem a myslí na to, dýchá krásně. V okamžiku, kdy se otočím nebo se začne věnovat něčemu dalšímu, dýchá hned pusou. Nevím, jak na to. Zalepit mu pusu? Tento týden nás čeká logopedie, ale myslím, že se jdeme v podstatě jen rozloučit, protože už mluví nádherně.
Klára začala se sobotními baletními tréninky, to jsme moc volných víkendů věru neměla. Chystá se na oslavu narozenin. Sice plánovala jen tu rodinnou, ale už se rýsuje i taková pidioslavička s kamarádkami. Jsem z toho radostí bez sebe, ale co by člověk pro své milované dítě neudělal!
Takže jak vidíte, vcelku nuda a pohodička. Kam mi tedy mizí ty hodiny času?!?!