Sólo pro tři

Po hodně,  hodně, hodně dlouhé době jsme vyrazily s mamkou do divadla na balet samy, bez Klárky. Zvolily jsme si k tomu představení Sólo pro tři, uváděný v rámci baletního festivalu Petr Zuska Gala X.
Tento festival je pořádán u příležitosti deseti let šéfování baletu ND Petrem Zuskou. Všichni, kdo mě znají vědí, že Petr Zuska nepatří mezi mé favority. Obzvláště v pozici šéfa baletu. S jeho choreografickou prací jsem se seznámila před mnoha lety, hned v počátcích. Tenkrát se mi docela líbila. Bylo to něco nového, neokoukaného. Jenže čím více prací jsem viděla, tím větší jsem měla pocit, že už nic nového mi nepřináší. Je jasné, že každžý choreograf má svůj rukopis, ale u Petra Zusky to bylo pro mě příliš markatní. V každém představení museli alespoň část večera tanečníci strávit povalováním se a plazením po zemi, všude museli stěhovat nějaký nábytek, většinou židli nebo stůl. Když jsem už měla děti, nemohla jsem trávit v divadle tolik času a představení, na která jsem chodila, jsem musela pečlivě vybírat. Na práci Petra Zusky jsem tedy chodit přestala. Potom se objevilo Sólo pro tři. Všichni o tom mluvili, všichni ho chválili. A já začínala mít pocit, že o něco přicházím. Že za ty roky se Zuskova práce někam posunula. Než jsem se rozhodla, zda představení chci vidět, bylo stažené. A nyní znovuobnovené v rámci festivalu. Neváhala jsem a s mamkou jsme vyrazily.
No....  Zuska nezklamal. Velmi silným momentem celého představení je hudba. Je spojením asi čtyřiceti písní Jacquesa Brela, Vladimira Vysockého a Karla Kryla. Výkon hlavního tanečníka Aleksandra Katsapova byl strhující. Je na scéně nepřetržitě téměř dvě a půl hodiny a je opravdu skvělý. Ale choreografie stejná jako před lety -  nezbytné válení se po zemi, stěhování nábytku. Se Zuskou si opravdu nesedneme, prostě mě neoslovuje. Slíbila jsem Klárce, že pokud bude představení pěkné, příští sezonu, kdy se vrací opět na repertoár ND, na něj půjdeme. Nepůjdeme, podruhé bych to už vidět nechtěla. Naštěstí pro divadlo byla drtivá většina návštěvníků představení jiného názoru než já. "Standing ovation"  jsem na baletním představení zažila poprvé. Tanečníkům to ze srdce přeju. A pro pana choreografa bych měla výzvu - co zkusit napsat něco, kde za celou dobu tanečníci ani jednou neklesnou k zemi a vešerý nábytek zůstane uložen v divadelním fundusu?