Odmlčela jsem se nadlouho. Přitom jsem měla připravených několik příspěvků. Ale byly z doby před... - byly veselé, optimistické. O úžasném divadelním zážitku,oslavě maminčiných narozenin, o Klářině Květinovém plese. Jenže než jsem je stihla dát dohormady, spadla klec. A to doslova. Teď už mi připadá, že se to ani neudálo nám, že to bylo v jiném životě, v jiném světě.
Přiznám se, že současný stav mě zpočátku naprosto paralyzoval. Ano, mám skolny k histerii, ano, obecně jsem úzkostlivá, ano, i za běžného provozu bych všechny a všechno máčela v Savu, jak s oblibou říká manžel. 10 ve zdravotnictví mě přeci jen poznamenalo. I když mi bylo jasné, že pandemie k nám dorazí, nedokázala jsem se na ni psychicky připravit. První dny mě strach téměř ochromil. Bála jsem se, a stále bojím, o maminku. Má už svůj věk. Bojím se o manžela, slovy dnešních politických představitelů je polymorbidní. Takže by se vlastně nic nestalo. Paradoxně se nejméně bojím o děti, to se mi ještě nestalo.
V prvních dnech mi nejvíce pomohla práce, a není to jen fráze. Bylo jí tolik, že jsem byla ráda, když jsem vše stihla, uvařila a večer odpadla. Neměla jsem čas moc přemýšlet. Postupně jsem se uklidnila a začala fungovat, i když tak nějak omezeně, utlumeně, prostě jinak, jako asi většina z vás. Teprve teď se začínám rozkoukávat a začínám se soustředit na jiné věci než jen práce a nejnutnější provoz domácnosti. Zvádnu se už soustředit na čtení, což mi absolutně nešlo. Zvádnu i korálkovat. Bojím se samozřejmě pořád, ale už nějak dokážu se svými bubáky pracovat. Pomohlo mi také, že jsem přestala sledovat zpravodajství. Vždycky jsem se při něm rozčílila a nemohla pak spát. Nebudu se tu vyjadřovat k žádným pochybným politickým tanečkům a všem kolem, tady se rozčilovat nechci.
Doufám, že jste všichni v pořádku a zdraví. Snad jste si svátky jara užili i s rouškami. Chci věřit, že krásné jaro za okny je i příslibem nových, lepší dní. Krásné Velikonoce všem!
