Čarodějnice

 Měli jsme velkou radost, že se na víkend počasí umoudřilo. V sobotu bylo opravdu krásně, vyrazili jsme do trojské botanické zahrady. Konaly se zde dvě, pro nás velmi zajímavé, akce. První byla burza afrických fialek. Krásy všude plno, nevěděli jsme, kam s očima.

Mám už stop-stav na fialky, prostory došly. Ale uznejte, že tohle je mimořádná krasavice. Od té jsem si prostě lísteček koupit musela!

A potom hurá do Fata Morgany na motýly. Po výstavě David moc toužil. Dva roky jsme už vynechali, letos se mi kvůli množství lidí také moc nechtělo. Nakonec jsem se nechala zlomit, naštěstí fronta nebyla až tak velká. I tak bylo lidí až dost, rozhodně více než motýlů. Protože výstava už bude končit, motýlů bylo méně než jiné roky a už byly chudáčci dost pochroumaní.

Obzvlášť David si však výstavu užil. Těsně před odchodem si ho jeden motýl vybral jako odpočívadlo. Museli jsme náš odchod odložit a počkat, až se motýl rozhodne pokračovat dál. David se v tu chvíli stal nejfotografovanějším objektem skleníku.

A co by to bylo za Čarodějnice bez ohýnku a buřtíků. I na to večer došlo.

Cestou od autobusu

Přestávka

Včera večer zemřel nejvěrnější čtenář mého blogu - můj tatínek. Blog si teď dá delší pauzu. Jsem rozbitá asi na tisíc kousků,nemám žádnou chuť cokoliv zaznamenávat a dokumentovat. Až se časem trochu dám dohromady, možná se zase ozvu.

Letem světem...

S hrůzou zjišťuji, že se mi z toho tady stává pomalu měsíčník. Ale nějak nebyla chuť...

Co jsme tedy za uplynulý měsíc dělali?

Bruslili jsme. Davidovi jsme koupili nové brusle, tak se snažil. A jde mu to docela dobře. To je u něj obzvlášť důležité. Kdyby mu to nešlo (nebo měl pocit, že mu to nejde), už by na led nechtěl.

Zvládli jsme posledního Klářina Louskáčka. Klára konečně mohla tancovat pas de trois. Video je z prostorovky. Takhle to totiž vypadá, když se děti sejdou poprvé až před představení. S druhou holčinou Klára zkoušela naposledy v srpnu, s tím hochem asi 2x v hodině (ale zase bez té slečny). Takže to byla doslova jejich premiéra. Na představení už to vypadalo o fous lépe, už se občas i sešli. 

  Trochu jsem korálkovala. Výsledkem jsou dva náhrdelníky a jeden náramek.

                       


                        


                                   



 Ve čtvrtek nám obě děti udělaly radost vysvědčením. Obě donesly samé jedničky. David tedy z češtiny s odřenýma ušima, ale jsme docela ráda, že mu jí paní učitelka dala. Určitě ho k práci budu lépe motivovat tím, že musí paní učitelku přesvědčit, že si ji zaslouží, než kdyby měl si měl vylepšit dvojku. Na něj snad budu potřebovat nějaký kurz strategie, tak lehce se zasekne a pak s ním nikdo a nic nehne. U Kláry byla radost z vysvědčení obrovská, na podzim by mě ani ve snu nenapadlo, že by jí to na gymnáziu mohlo jít tak dobře.
Radostné oslavy nám bohužel zastínila nemoc mého tatínka, jeho náhlý převoz RZ do nemocnice a nyní čekání na operaci. Nebudu tvrdit, že nemám strach. I já se potýkám se zdravotními problémy, takže v téhle oblasti nálada pod bod mrazu. Ale zase bude líp, musí....!

Předvánoční korálkování

Ještě před Vánoci jsme s Klárou dokončily některé korálkové výtvory. Většinou to byly dárky, tak jsem je na blog nedávala. Činím tak tedy až nyní, kdy je už vše rozdáno.

Klárčina práce:

                                                              

A moje tvorba:

Snad jsme našimi drobnostmi udělaly radost.

Sněhová nadílka

I na Prahu došlo. Chumelí se, chumelí..... Tak fajn, sníh jsme měli, děti se v něm vyřádily. Mně už to stačí!

Louskáček bez Louskáčka

Stalo se již každoroční tradicí, že o vánočních prázdninách chodím s dětmi a maminkou na představení Louskáčka. Letos nás čekal nový - Louskáček a Myšák Plyšák. V době, kdy jsem vstupenky kupovala, netušil nikdo, jak bude novinka vypadat. Jméno choreografa  - současný dosluhující šéf baletu Petr Zuska - nám však strach nahánělo a že nemůžeme čekat klasické provedení bylo nad slunce jasnější. Po premiéře jsem od známých i lidí z baletu slyšela, že je to nejhorší provedení Louskáčka, které kdy na celém světě viděli. Nejsme asi úplně ten pravý, kdo by měl představení hodnotit. Klasického Louskáčka totiž příliš ráda nemám, takže jakékoliv změny vítám vcelku pozitivně. Fakt, že hlavní postavou představení není Klárka ani Louskáček, ale dvě oživlé bronzové sochy, jaké známe z centra města, by mi nevadil. To že v představení není žádný Louskáček ale Louskáčkyně (že by snaha o gendrovou vyváženost?) , která je zápornou postavou a Myšák naopak postavou kladnou, bych asi také přes srdce přenesla. I často kritizovanou minimalistickou scénu, kde sami tanečníci neustále stěhují a posunují kulisy bych také rozdýchala. Ale co mě hodně, ale opravdu hodně mrzelo bylo, že jsem si neužila balet. Celé představení je postavené  v jakési neoklasické až klasické choreografii, ale takové, že by jí s prstem v nose zatančili studenti třetího ročníku konzervatoře. Na takovou choreografii je souboru Národního divadla opravdu škoda. Troufnu si tvrdit, že pas de deux mají náročnější děti v  naší baletní škole. Snad jen u závěrečného adagia začíná mít člověk pocit, že je opravdu na představení naší první scény. Pro malé děti je myslím představení velmi dobře udělané, velmi srozumitelné. Z nás všech byl také nejspokojenější David, který celou dobu vše bedlivě sledoval a královsky se bavil. Já s Klárou jsme k představení měly výhrady spíše k taneční stránce než ke stránce obsahové. A moje maminka, která je zatížená na čistou klasiku a tvrdí, že klasické balety se mají nechat beze změn, na své experimenty necht' si choreografové vymyslí balet nový, byla téměř znechucena  a o přestávce by šla nejraději domů.
My se na vlně Louskáčka, ovšem toho klasického bez úprav, povezeme ještě větší část ledna, protože
23. ledna bude ještě poslední představení Klářiny školy.