Jarní Krčský les

Dnešního krásného počasí jsme využili k návštěvě Krčského lesa.Vždy sem chodíme s dětmi v létě. Tentokrát jsme si vyrazili celá rodina. Protože jsem jeli autem, vzali jsme dostatek jablek, abychom mohli nakrmit hladové daňky. V létě nám naše zásoby nestačili. Byli jsem však zklamaní. Daňci nebyli. Místo nich v ohradě byli ... nevím, co. Zvířátka sice s parožím ve tvaru lopatek jako daňci, ale podstatně menší. Takové daňčí miniaturky.Cedulka nikde žádná, aby si člověk přečetl a něco se dozvěděl. Musím trochu pohledat.   Krmit moc nechtěli. Sice se přišli podívat, jablko si vzali, ale takovým způsobem, aby neurazili. Asi byli překrmení.

Zašli jsme také zkontrolovat, jak pokračuje rekonstrukce Nového hradu. Vše je ohrazeno, přibyly informační tabule, i přístup je vylepšen.

Tak ještě chvíli procházení po lese. To nám však moc radosti nepřineslo. Stejný nápad jako my měla asi polovina pražanů, takže zde bylo více lidí než na Václavském náměstí. A neustále uskakování před cyklisty, kteří se řítí přeplněnými cestami bezohlednou rychlostí nás také příliš nebavilo. Ale počasí bylo opravdu jarní, ptáčci zpívali jako o život... bylo to fajn!

Krmení labutí a jiné radosti

Poslední dobou nám kulturní program zaplňují návštěvy lékařů. V pondělí jsme byli s Davidem na kontrole na ORL. Konečně vše v pořádku! Ale prý to nemusí být trvalý stav, takže další kontrola v červnu.
Dnes nás všechny 3 čekala kontrola na alergologii. Jezdíme do Podolí, takže vždy musím s sebou vzít nějaké staré pečivo a cestou se zastavíme krmit labutě. I tentokrát jsme náš rituál neporušili.

Že by se k nám poslední dobou nenápadně plížila puberta? Klára se nechce fotit, tak jen zdálky...

Příští týden náš prima program pokračuje - v pondělí David PPP a ve čtvrtek Klára ortodoncie. Ani radši neotáčím kalendář, abych se podívala, co nás čeká dál :-).

Jsme doma!

Nemá ráda zimu, nemám ráda hory v zimě. To ví každý, kdo mě trochu zná. Přesto jednou za rok v době jarních prázdnin jsem nucena svou averzi překonat a do hor vyrazit. Letos jsem stále doufala, že třeba naši dva nadšení lyžaři (tatínek a Klára) usoudí, že v jarním počasí nemá cenu kamkoliv jezdit. Doufala jsem však marně, ani letos jsem týdennímu pobytu na čerstvém vzduchu neunikla.

Musím ale uznat, že díky jarnímu počasí to bylo letos o moc snesitelnější než jiné roky. Naše rodina se v podstatě na celou dobu pobytu rozdělila na dvě skupiny. Skupina první  - nelyžaři - já a David  (zdá se, že averzi k zimním sportům zdědil po mně) - poznávala krásy okolí. Bloudili jsme po lesích (jednou doslova, když jsme ztratili turistickou značku....

Všimněte si kočičích očí. Opravdu má každé jinou barvu!

...drbali jsme všechny kočičky v okolí...

... pravidelně jsme zásobovali koníky jablky a tvrdým chlebem.

Protože toto je pohled na sjezdovku za chalupou, kde Klárka začínala se svým lyžařským uměním v předchozích letech, musela druhá skupina - lyžaři - Klára a tatínek- nasednout do auta a odjet na Boží dar nebo na Klínovec za sněhem. Odjeli hned po snídani a byla jsem vděčná, že vleky končí provoz v 16 hod, abych měla vůbec šanci si jich taky trochu užít.

Aby i první skupina viděla, jak vypadá sníh, na jeden celý den jsme s nimi na sjezdovku vyrazili také.

Davidovi jsme nabízeli půjčení lyží a lekce v místní lyžařské školičce, neuspěli jsme však. Tatínkovi hůlky mu k naprosté spokojenosti stačily.

A došlo i na nostalgické vzpomínání. Byla jsme se podívat na místa, kde jsme stála na lyžích naposledy. Bylo to v minulém století, kdy jsem jako mladá studentka  prvního ročníku VŠChT byla na povinném zimním kurzu právě na Klínovci. Tenkrát ještě tahle bouda fungovala, dnes jsou z ní jen chátrající ruiny.

Jsem ráda, že jsem hory přežili ve zdraví a bez úrazu. Jsem ráda, že si to ostatní opravdu užili. A jsem moc ráda, že už jsme doma!

Divnokytka

Před nějakým rokem si Klára na výstavě sukulentů vybrala takovou podivnou kytku. Cibulku, z toho nějaké fousky, takové jako tráva, jinak nic. Ani mě to nepřekvapilo, ona má občas sklon vybírat si takové podivnosti. Kytička se jmenuje Albuca. V knize mezi sukulenty jsem jí nenašla, proto jsme moc nevěděly co s ní. Zvolila jsme svou obvyklou taktiku - občas zalít, moc si jí nevšímat. Jen přes zimu jsme jí neodnesla na zimní stanoviště, ale nechala v pokoji a občas zalila. Na druhý rok nám cibulka vytvořila spoustu malých cibuliček. Rozsadila jsme se a čekala. Teprve letos na podzim jsme na ní na internetu narazila a zjistila, že blíže než k sukulentům má třeba k hyacintům. A chce i stejný způsob pěstování - přes léto vyndat ze země, zabalit a dát do chladu. V létě do chladu  - chachacha! Bylo mi jasné, že u nás tedy bude jen tak vegetovat, když nemá správné podmínky. Proto mě velmi překvapilo, když jsem zjistila, že ta prvotní nejstarší cibulka kvete! Tedy taky tak zvláštně, nenápadně. Jsem odhodlané zajistit jí ty nejlepší podmínky, takže v létě se pokusím zajistit jí klid. Kde seženu chladnou suchou místnost se mě neptejte, tak daleko v myšlenkách ještě nejsem. Kdyby vás něco napadlo, nápady sem! A kdyby měl někdo zájem, máme zase spousty další malých cibuliček, dělí se jak draci. Ráda se s vámi podělím!

8/52

8/52 (týždeň ôsmy) - MUŽ alebo MUŽSKÁ ZÁLEŽITOSŤ

Na dnešní téma mi David hned ráno nevědomky zapózoval. Vrtačka z elektrického Merkuru teď u nás vede.

Soutěžím

Před týdnem na FB děvčata z jedné korálkářské skupiny vyhlásily soutěž "Když dva dělají totéž, není to totéž". Myšlenka této soutěže se mi moc líbila. Každý si mohl vybrat jedno ze čtyř nabízených témat. Poté mu byla přidělena parnterka do dvojice a zaslán návod. Každý má svůj úkol zpracovat přesně dle návodu, v libovolné barevné kombinaci. Fotky hotových prací budou zveřejňovány vždy v zadaných dvojicích. Vítězky budou určeny losem. Moc ráda srovnávám, jak se jeden výrobek  mění v různých barvách. Měla jsem obavy, zda časový limit zvládnu, mám toho teď opravdu dost. I rozpracovaných korálkových výrobků (neboj, Silvi, na tobě také pracuji!). Ale soutěž byla více než lákavá, tak jsem se přihlásila. Vybrala jsem si celliny spirálu, tu jsem ještě nešila, tak ať se naučím něco nového. Měla jsem obavy, zda nebude moc těžká, ale překvapila mě, jak báječně se šila! Fotku svého náramku jsem už odeslala, teď s napětím čekám, co vytvoří moje partnerka.

Korálkový sraz

Pravidelné srazy Korálkové školy konané jednou za měsíc jsou vždy velmi příjemná záležitost. Pokud to jen trochu jde, snažíme se s Klárou na ně dorazit a strávit pár hodin se stejně "potrefenými" lidmi. Ani tato neděle nebyla výjimka. Bylo to jen organizačně složitější. Vzhledem k nemocnému tatínkovi jsem neměla hlídání pro Davida. A tak chudák moje maminka neměla volnou ani neděli, na odpoledne jsem tam Davida odložila. Tentokrát jsme si s Klárou vyzkoušely práci s novými korálky - pellet. Klárčiny náušnice jsou ty modré.