Poslední koncert sezony

Pro letošek poslední kytarový koncert. Přiznám se, že jsme si ho úplně neužili. David s migrénou. Mně úplně nesedl klubový prostor. Naprosto chápu, proč Tomáš organizuje koncerty v takových prostorech. Je mi jasné, že pro muzikanty a kapely je lepší atmosféra klubu než sál v ZUŠ. Na mě ale moc hluku, moc lidí, těžký sklepní vzduch. Ale jo, přes to všechno to bylo fajn a těším se na příští, poslední školní rok.

21/52 Jen stín

21/52 Jen stín

 Podmínka byla - bez původního objektu v záběru. Přiznám se, že jsem byla docela bezradná. Děkuji Kláře za nápad a pomoc s realizací!

20/52 Bryanovka

20/52 Bryanovka

Jen možná dovysvětlím ten název. 17.5. by měl narozeniny Bryan Peterson, americký fotograf a zakladatel Školy Perfektní Fotografie, která organizuje tento fotoprojekt a kde jsem absolvovala pár kurzů. Na jeho počest bylo vyhlášeno toto téma. 

Debra Oswaldová - Sto let s Betty

Sto let s Betty je rozsáhlý generační román, který sleduje osudy jedné ženy napříč téměř celým 20. stoletím. Hlavní hrdinka Betty vypráví svůj životní příběh těsně před svými stými narozeninami – od chudého dětství v předválečném Londýně, kde se narodila v roce 1928,  přes emigraci do Austrálie až po období společenských změn, feministických bojů a osobních ztrát.

Kniha mě zaujala především silnou hlavní postavou. Betty nepůsobí jako nedosažitelná hrdinka, ale jako obyčejná žena, která se musí neustále přizpůsobovat době, ve které žije. Je velmi, silná, odhodlané, ale zároveň i pochybující a tápající. Právě díky tomu je její příběh uvěřitelný a lidský. Autorka dokáže citlivě zachytit témata mateřství, přátelství, emigrace i postavení žen ve společnosti, aniž by román sklouzával k moralizování.

Silnou stránkou knihy je také historické pozadí. Bettyin život se prolíná s důležitými událostmi 20. století – od války přes protiválečné protesty až po krizi AIDS v 80. letech. Díky tomu román nepůsobí jen jako osobní zpověď, ale i jako obraz proměn celé společnosti. Historické události nám nejsou nijak vnucovány, jen prostě probíhají na pozadí a samozřejmě ovlivňují běžné životy všech.  Přestože má kniha více než čtyři sta stran, příběh si udržuje tempo a čtenáře nutí pokračovat dál. Betty mě do svého života vtáhla od prvních stran a její život jsem nepřestala hltat do poslední stránky. 

Debra Oswaldová píše čtivě a emotivně, ale zároveň s nadhledem a jemným humorem. Některé pasáže jsou velmi dojemné, jiné naopak odlehčené a plné životní energie. Pokud máte rádi romány o silných ženských hrdinkách a rodinné ságy s historickým přesahem, Sto let s Betty vás pravděpodobně nezklame.

Celkově jde o poutavý a empatický román o odvaze žít navzdory překážkám, o síle vztahů a o tom, jak moc člověka formuje doba, ve které vyrůstá.

 Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Jota , na jehož e-shopu si můžete knížku objednat.

19/52 Domácí práce

19/52 Domácí práce

 Tohle asi zažil každý...

Sobota jen pro mě

Dnes jsem se rozhodla, že vezmu sama sebe na rande. Konaly se dvě akce, které mě obě velmi zajímaly, na obě jsem se už celý rok těšila. Začala jsem na knižním veletrhu Svět knihy. Nenechala jsem se odradit ani pošmourným počasím a vyrazila. Bohužel se počasím nenechal odradit nikdo, takže spolu se mnou dorazily davy. 

Obešla jsem téměř všechny stánky,  které jsem si vytipovala, že by mě zajímaly. Jen prostor na focení nebyl, tak berte fotky jen jako rychlý dokumentační materiál. Samozřejmě jsem musela pozdravit paní Plachou z Joty, která mě občas nějakým pěkným čtením zásobí.

Kromě všemožných nakladatelských a vydavatelských domů tu měla stánky řada zajímavých instucí, jako Český rozhlas, Česká televize i některá divadla.

                  

Doprovodný program byl opět velmi bohatý. Bohužel téměř všechny besedy, které mě zajímaly, byly na předchozí rezevace, které v pátek odpoledne (kdy jsem se rozhodla že vyrazím), už udělat nešly. Tak jsem si alepoň bez rezervace poslechla naši milou sousedku Míšu Klevisovou,

Načerpala jsou spoustu inspirace do dalšího čtení, utratila spoustu peněz, ale nakonec jsem před davy prchla. 

A prchla jsem na další zajímavé místo, na Beading Festival. Je to přehlídka tvorby nejen našich českých korálkářek, ale i řady zahraničních hostů. 

Ze spousty šperků zrak opravdu přecházel. Pousďte sami, je to jen malinká ochutnávka.

 Nezdržela jsem se tu moc dlouho. Okoukla jsem vše krásné, pozdravila se svými korálkovými kamarádkami a frčela domů . Tolik lidí za jeden den byl na mě až moc!

Syoss Intense Glaze Color

Před časem se na mě usmálo štěstí a dostala jsem od společnosti trnd.cz možnost vyzkoušet nový produkt na vlasy. Jde o Syoss Intense Glaze Color.  Jedná se od tónovací barvu s efektem laminace. Měla by oživovat barvu a zanechávat vlasy lesklé. Receptura s keratinem by měla pečovat o vlas ze vnitř.

Produkt jsem opravdu uvítala,protože před časem jsem vedla (opět zase!¨) debatu s kadeřnicí, která mě upozorňovala na přibývající šedivé vlasy a dotírala na mě s otázkami, jestli už jsem přemýšlela, co s tím chci dělat. A má odpověď "Zatím nic" ji úplně neuspokojila, jak jsem pochopila z jejího povzdechu. Do barvení se mi nechce, ale tohle znělo docela fajn. 

Co si tedy o produktu myslím? Jako první pozitivní bod musím vyzdvihnout snadnou aplikaci. Radši jsem použila rukavice, abych nemusela řešit nežádoucí obarvení rukou. Ale jinak se produkt nanáší velmi pohodlně. Použila jsem ho jako masku nebo kondicioner, zapracovala ho do délek vlasů a pročesala hřebenem pro rovnoměrnější roznesení produktu. Pak stačí počkat jen 5 min a můžeme přípravek z vlasů smýt.  Takže použití opravdu jednoduché.

Po uschnutí jsem vlasy podrobila důlkadnému prozkoumání. Produkt rozhodně nezakryje šediny. Ale barvu sjednotí a šediny se mi zdají méně výrazné. Z rodiny nikdo žádnou barevnou změnu nezaznamenal, ale to bych se asi musela odbarvit na blond, aby si všimli. Mně přišla barva vlasů sjednocenější, možná bych řekla lehce studenější, ale to si nejsem jistá jestli si něco nesnažím vsugerovat. Ale hlavně vlasy jsou krásně lesklé. Jsou uhlazené, krásně jemné a hladké na dotyk. To mě opravdu nadchlo. V tomto směru jsem s produktem nadmíru spokojená. Barevnou korekci bych asi nehodnotila, ale výživa vlasů je viditelná i hmatatelná. Takhle skvělý pocit jsem po žádné masce ještě neměla. 

Efekt by měl vydržet 8 umytí. Tolik jich za sebou ještě nemám. Ale můžu říct, že po 4 umytích jsem s kvalitou i barvou vlasů stále spokojená. Produkt si koupím ne kvůli zakrývání šedin, ale jako skvělou masku, která zkrotí mé občas krepaté vlasy. 

Pečení na Den matek

Den matek slavíme společně s mojí maminkou u nás doma již mnoho let. Kromě běžného oběda, na který k nám maminka jezdí každý víkend, vždy peču nějakou speciální sladkou tečku. Většinou zkouším něco nového. Tentokrát jsem zabrouzdala na osvědčený web Míši Landové a vybrala si Piškotové omeletky. Původně jsem si říkala, že udělám oproti uvedenému receptu změnu v náplni a místo créme fraîche použiju marcarpone, které na mě smutně koukalo z ledničky.  Nakonec jsem svůj nápad přehodnotila. A udělala jsem dobře. Díky créme fraîche  je krém velmi osvěžující, lehoučký, přesně se hodí k tenkému piškotu. Tešto mi vyšlo na 6 omeletek. Oproti 8 minutám uvedených v receptu jsem je pekla 4-5 min a i tak byly až až... Měla jsem trošku větší průměr špičky, takže jsem asi měla těsto hodně tenké. Moučník je opravdu rychlovka. Nejdéle mi trvalo najít u Davida kružítko, abych si předkreslila tvar na pečící papír. Omeletky jsem si večer upekla, uschovala v potravinářské folii a plnila je druhý den ráno. Trošičku v ohybu praskaly, ale nic hrozného. Příště si  myslím, že udělám z dvojnásobné dávky. Těsto se mi bude i lépe dělat, protože 2 bílky můj robot úplně nepobere a docela jsem s tím bojovala. Navíc 6 kousků je pro naši roze... , prostě pro rodinu která ráda mlsá, jen takové podráždění jazýčku. 

Co vy? Vím, že hodně z vás podle Míši Landové pečete. Vyzkoušely(i) jste omeletky?

18/52 Cokoliv s trojúhelníky

18/52  Cokoliv s trojúhelníky

c 
 

Yrsa Sigurðardóttir - Temná noc

Anotace z DK:

Před devíti lety učinila rodina očekávající druhé dítě osudové rozhodnutí – nechala svou devítiletou dceru strávit noc v zahradním domku. Holčičku už nikdo nikdy neviděl. Když je během policejní razie objeveno její oblečení, mrazivý případ dívčina zmizení se znovu ocitne v centru pozornosti. Týr, Karó a Idunn musí pátrat hodně hluboko, aby odhalili pravdu o tom, co se té osudné noci stalo. Mezitím se čerstvě rozvedená žena, jež si pronajímá byt, ve kterém tehdy rodina zasažená tímto strašlivým osudem žila, začne o případ nebezpečně zajímat, což vede k hrozivým následkům. Strhující závěrečný díl série Černý led je tu a přináší zároveň dlouho očekávané odpovědi na otázky týkající se vraždy Týrovy matky, záhadu, jež Týra pronásleduje celý život už od dětství.

Hned v úvodu se musím přiznat, že jsem lehce zamáčkla slzičku, nechtěla jsem se úplně s touto sérií rozloučit. Detektivky této autorky jsou pro mě taková sázka na jistotu. A nebyla jsem zklamaná ani tentokrát. Dostala jsem, co jsme očekávala. Skvělou zápletku, přehledný příběh, postupně budované napětí, které drží až do konce. A nečekané rozuzlení, které mě vůbec nenapadlo, přitom zpětně bylo naprosto logické. Uvítala jsem uzavření osobní Týrovy linky s vraždou jeho matky. Nezůstaly žádné nezopovězené otázky. Za mě opravdu spokojenost. 

17/52 Strom v jarní krajině

17/52 Strom v jarní krajině

Když jsem v únoru fotila tenhle strom na téma Strom v zimní krajině, těšila jsem se, že budu na jaře fotit rozkvetlý třešnový sad. Ale téma přišlo pozdě.  V pravidlech fotoprojektu je, že fotka musí být aktuálně nafocená, ne z archivu, takže jsem si nemohla nafotit do zásoby. Tak jsem zvědavá, jak se bude lišit letní verze. 

 

Harol a Maude

Dnes jsem s Klárou změnily žánr a vyrazily od Studia DVA na hru Harold a Maude. Je to velmi slavná komedie o lásce a přátelství. Vypráví o setkání dvou naprosto odlišných lidí. Maude je starší dáma, plná optimismu a životního elánu. Harold je naopak mladík, který vidí v životě jen to negativní. Hlavním tahákem toho představení je obsazení titulních rolí - Eliška Balzerová a Daniel Krejčík. A oni dva mě opravdu nezklamali. Spolu funogvali na jevišti naprosto dokonale. Celkově musím ale přiznat, že mě představení, na které jsem se neskutečně těšila, trochu zklamalo. Kromě ústředního dua, které neslo celou poetiku příběhu, mi dost vadilo přehrávání ostatních herců. Celé jejich výkony byly posunuty do stylu crazykomedie.To bylo něco pro mě neskutečně rušivého a měla jsem pocit, že se to příběhu nemůžu úplně ponořit. Jsem ráda, že jsem představení viděla, ale znovu už bych na něj nešla. 

Ani tady jsem si neodpustily naše divadelní sefíčko.

 

Interní popový koncert

Dnešní příspěvek je hlavně pro mě, abych si to tady uložila, protože ráda používám blog jako naší kroniku a listuju si v historii. Je mi jasné, že ostatní to bavit nebude. Ale musím zdůraznit, že dnešní popový koncert byl opět super. David hrál What a wonderful world a docela se to povedlo. Nevím, proč to moje dítě si vždycky vybírá tak těžké kusy. Po koncertě dostal několik gratulací, jak od ostatní pedagogů, tak i od některých rodičů, tak byl myslím pro jednou sám se sebou spokojený. Mně docela trápí, jak moc si nevěří. Proč ty děti si tak pečlivě vyberou od rodičů ty nejhorší vlastnosti???

I souborovka byla docela fajn, Konckin´ on heaven´s door se klukům povedlo.

Baví mě, jak se za ty roky, co děti chodili do ZUŠ atmosféra změnila. Když jsi vzpomenu na Klářiny flétnové koncerty, kdy na ně paní učitelka po koncertu za každou chybu křičela, aby si uvědomily, že to není jen jejich ostuda, ale že ztrapňují i ji. Dnes je ve škole spoustu mladých pedagogů, kteří si s dětmi tykají. I s těmi, které neučí. Výuku staví na tom, že se prostě sejde parta kamarádů a dělají muziku. A je vidět, jak moc to děti baví a na koncertech je skvělá atmosféra.  

A já se můžu těšit ještě na červen, kdy bude ještě koncert Davidovi kytarové třídy. Tak ještě nějakému videu neuniknete :-)

16/52 16

16

 

Tenkrát o Vánocích , Všechny za jednu

Anotace z DK:

Vánoce jsou tradičně nazývány svátky klidu a míru, pro hrdiny povídek devíti soudobých českých autorů je to ovšem spíše období plné nejistot, pochyb a často také tíživé samoty. Ale kdy jindy věřit ve šťastné konce než právě o Vánocích? Obsahuje povídky autorů: Alena Mornštajnová, Petra Soukupová, Petra Dvořáková, Alice Nellis, Anna Bolavá, Marek Epstein, Petr Stančík, Ondřej Neff a Irena Hejdová. 

Anotace z DK:

Byť to může znít sebevíc divně, tak to jediné, co může dát Evě Petry Soukupové pocit svobody, jsou smažená kuřecí křidélka. V případě Karla, hlavního hrdiny povídky Petry Dvořákové, je situace mnohem jednoznačnější. Jedině modrá knížka mu otevře dveře k zářné hudební kariéře na Západě. Líbu nechává Markéta Pilátová v osmačtyřicátém roce rovnou přejít hranice do Německa, aby pak při měsíční plavbě do Argentiny mohla zažít tu nejkrásnější a nejsvobodnější etapu svého života. Hlavní hrdinky povídek Ani Geislerové a Ireny Hejdové prožívají shodou okolností poslední chvíle před svatbou – dlužno dodat, že si to obě představovaly nejspíš všelijak, jenom ne takhle. I Daniel a David, podivíni z textů Anny Bolavé a Biancy Bellové, mají něco společného. Oba hlavním hrdinům ukazují, co je to opravdové přátelství, které vás formuje na celý život – ostatně dávné kamarádské věrnosti se dovolává i hrdina textu Marka Epsteina. A zastání nalezneme i v azylovém domě, kam děj své povídky situovala Pavla Koucká, ačkoliv v tomto případě přichází ze zcela nečekaného směru. A Petr Šabach? To vám poví Josef Moník…

Myslím, že se hodí shrnout obě tyto útlé knížečky do jednoho příspěvku. Obě jsou to jednohubky na večer. Ač nejsem velký fanda povídek, takhle edice mě docela baví. Každou knížku spojuje jedno téma. Některé povídky byly moc fajn a budou ve mě nějaký čas rezovnovat, jiné mě nebavily a některé si nepamatuju druhý den po přečtení. Potvrdilo se mi, že Petra Soukupová a Petra Dvořáková jsou prostě moje autorky. 

Co vy a povídky? Máte je rádi?

15/52 Začínám písmenem R

15/52 Začíná písmenem R

.... ruce, rukáv a ranní káva... 

Labutí jezero

Dnes došlo i na tu nejčistější klasiku - Labutí jezero. Musím přiznat, že nejsem úplně velký fanda tohoto baletu. Přijde mi trošku dějově nudné. Pro mě je tam málo emocí. A upřímně, tady o ně ani nejde, tady jse prostě hlavně o techniku. Já mám radši balety, které mě dějově tak strhnou, že vůbec nepřemýšlím, jaký má tanečnice nárt a kolik těch fouetté vlastně otočila. Ale jednou za čas je třeba i tu bílou klasiku oprášit. Měly jsme tentokrát štěstí, že tančil můj nejoblíbenější pár Aya Okumura a Federico Ievoli. Musím uznat, i když pro Ievoliho mám velkou slabost, že dnes nebyl úplně jeho den a prostě umí to lépe. Zato Aya Okumura byla dokonalá až se mi tajil dech. Giovanni Rotolo v roli Rudouvouse je sázka na jistotu. I když bohužel v této choreografické úpravě má Rudovous velmi malý taneční prostor. To mě  velmi mrzí, Rudouvuse jsem měla vždy nejradši. 

                                             

Užily jsme si s Klárou zase super večer. Zablby si zase s focením, divadelní sefíčko prostě musí být. Opět padaly skvosty, něco vybrat byla fuška! A už zase koukáme, kam vyrazíme příště. I když  v květnu a v červnu nás čekají činohry, na které se moc těšíme.

                                           

14/52 Vajíčkové kreace

14/52 Vajíčkové kreace

 

Petra Braunová - Ibka

 Anotace z DK:

Románová kronika jedné rodiny, do jejíchž osudů se otiskly turbulentní dějiny, je drsným obrazem venkova i velkoměstské periferie poslední třetiny 20. a počátku 21. století. Hlavní hrdinka a vypravěčka příběhu tráví odmalička celé léto u babičky v Pošumaví. Jenže stará žena, věřící a konzervativní, svou vnučku zcela ignoruje. Citlivá holčička nechápe proč, vesnický svět jí připadá prapodivný a nevlídný. Jakákoli jinakost a odchylka od průměru se tady stává předmětem klevet a přezíravých odsudků, čehož se Petře i její krásné mámě Ibce dostává vrchovatě. Jak se hrdinka ubírá životem, odhaluje rodinná tajemství, staré křivdy, příčiny napětí v rodině i důvod, proč milovaný táta propadá výbuchům zoufalého vzteku. Rozhodne se jít svou vlastní cestou, svobodně a bez ohledu na konvence, ale to vždy něco stojí.

Touto knížkou pokračuje moje brouzdání současnou tvorbou českých autorek. A již na úvod musím říct, že pokračuje úspěšně. Petru Branovou jsem znala pouze jako autorku dětských knih z edice  První čtení, které jsme s dětmi četla na úplném začátku jejich čtenářské kariéry. Musím se přiznat, že mě překvapilo, že píše i pro dospělé. Protože mám moc ráda románové kroniky, po knížce jsem skočila a vůbec jsem netušila, že se jedná o autobiografický příběh. Poznáváme celý život autorky, od dětství až po součanost. Je to krásné čtení. Není úplně lehké, ale příběh plyne krásně. Autorka se nevyhýbá ani velmi intimním věcem, za což sklízí můj obdiv. 

V Opeře (Státní)!

Kam vyrazit ve sváteční den? Do divadla! Do Státní opery! Už jsem vám říkala, že miluju    L´Histoire de Manon? Nebudu tvrdit, že jsem měly opět štěstí na skvělé obsazení. Tentokrát jsem termín představení vybírala cíleně podle tanečníků. Aya Okumura a Fedrico Ievoli jsou v tomto kuse naprosto nedostižní.

Užila jsem si výhod toho, že děti ve Státní Opeře pracují, tak jsem se pokochala prázným hledištěm, prošla nekonečně sevisních schodišť a prolezla zákulisím a kostymérnou. Tohle prostředí prostě miluju!

A nesmím vás ochudit o naše divadelní sefie. Využily jsme krásného počasí a pokochaly se výhledem z terasy. I když tedy tentokrát se nám dařily opravdové skovsty, takže vybrat alespoň jednu trošku normální fotku byl opravdu oříšek!