4/52 Sklo v kuchyni

 

Mých 12...

Před pár dny nás Helenka na své blogu vyzvala, abychom zavzpomínali na hezké chvíle loňského roku. Myšlenka se mi moc zalíbila, proto beru externí disk s fotkami a loňský diář a  začínám listovat. Jsem sama zvědavá, co dám dohromady.

Leden

Tak narážíme hned na první problém. V mobilu ani na disku z ledna ani jedna uložená fotka. A podle diáře tak nic mimořádného. Ale - v lednu jsem se rozhodla znovuoživit tenhle blog. Za celý rok jsem toho nezalitovala! Moc všem děkuju za návštěvy a milé komentáře, které mi vždy rozsvítí den. Začít občas něco publikovat bylo asi nejlepší rozhodnutí loňského roku.

Únor

Maturitní ples... co dodat.

Březen

Úžasná výstava orchidejí v Troji.

Duben

Zpruzelý puberťák ochotně strávil půlden se svou trapnou matkou na výstavě motýlů, opět v Troji.

Květen

Stejný puberťák byl přijat na vysněnou střední školu. Hned v prvním kole, bez odvolání. Ta rána, když mi obří balvan spadl se srdce, musela být slyšet i u vás. Klára úspěšně odmaturovala, ale to jsem tak nějak předpokládala. Ale radost byla obrovská.

Červen

To byl naopak měsíc velmi nabitý  radostnými událostmi, proto si to dovolím zmínit více bodů.

David měl velmi úspěšný, alespoň pokud mohu zcela nestranně soudit :-), absolventský koncert.

Klára byla přijata na vysněnou vysokou školu.

Po smrti Amálky nám přicestovala pro Limetku nová parťačka. Teď mě napadá, že to jsem tady na blogu nezmiňovala vůbec. Takže vám ji dodatečně představím. Je to naše první morče s průkazem původu. Oficiálně se jmenuje Cytheria. Já jsem si pro ní vysnila jméno Lentilka, ale po pár dnech pozorování, mazlení a seznamování se z ní stala Žížala a už jí to jméno zůstalo. Tahle fotka je nic moc, já vím, ale je to první fotka, když jsem dali holky dohromady, takže zachytit je byl docela oříšek. Když tak o tom přemýšlím, myslím, že Žížalu bude čekat nějaké první oficiální focení. I když už to žížala vůbec není. 

Červenec

To byl měsíc dovolené na výletů. Tedy samé věci, které mi dělaly velikou radost. Ale o tom všem jsou na blogu záznamy, fotek zásoba, nechci vás unavovat věcmi, které jste už viděli. Ale o jedné, pro mě velmi radostné, události jsem tu nepsala. 

Každoročně jezdím s partou kamarádek do Janova nad Nisou. A ony mi v při našem červencovém pobytu zorganizovaly skvělou dodatečnou oslavu mých 50. narozenin. Byla jsem jim neskonale vděčná, byla to vlasntě jediná oslava, kterou jsem měla. Jsem za tuhle partičku "trhlých bab" neskonale vděčná. A nejen kvůli tomu dortu, který mi upekly. 

Srpen

Báječná dovolená na místě, na které jsem myslela, že se hned tak nevrátím. Ale i tím jsem  vás zásobovala v srpnu dost. Proto se tu zmíním o věci, která možná vypadala banálně, ale pro mě byla neskutečně důležitá. Na přelomu července a srpna totiž onemocněla Limetka. Příznaky stejné, jako na jaře Amálka (její sestra), ale protože jsem měla pocit, že onemocnění Amálky nevyhodnotila veterinářka správně, našla jsem jinou veterinu. A udělala jsem dobře. Limetka měla cysty na vaječnícících, dělohu zcela naplněnou krví. Jedniná možnost byla kastrace. Kastarace morčecích  slečen je  velmi závažná operace, pokud se řeší v okamžiku, když už jsou problémy. Je to rozsáhlá operace, kdy se vlastně musí vyndat všechny břišní orgány, aby mohla být odstraněna děloha a vaječníky. Poté je potřeba všechny orgány správně do bříšní dutiny znova uložit. Vyžaduje to dlouhou narkózu. Může být sebezručnější chirurg a vždy je výsledek nejistý, poměr 50:50 slibuje odborná literatura i zkušenosti ostatních chovatelů. Limetčina rekonvalescence byla poměrně náročná. Už z narkózy se probírala nad očekávání dlouho. Potom mnoho dní ručního dokrmování, kdy jsem už propadala zoufalství, že to nezvládneme, že prostě jíst nezačne. Ale daly jsem to! 

Tohle je fotka, kterou jsme s manželem dělali pro naší novou paní veterinářku pro kontrolu hojení jizvy.

Září

Zúčastnila jsem se kurzu focení s dlouhou expozicí. Díky tomu jsem prožila několik příjemných podvečerů a večerů ve dvou - jen já a foťák.

Říjen

Pokračoval kurz focení s dlouhou expozicí, takže vzniklo zase pár fotek, ze kterých jsem měla dobrý pocit

A taky jsme na konci října měli všichni znouvu po dvou letech covid. Což se sice může zdát, že to není důvod k radosti, ale pro mě ano. Jednak jsme nikdo nenakazili mojí maminku, což je pro mě obzvlášť díky její diagnóze klíčové. A pak - už to máme za sebou, Vánoce budou v klidu!!!

Listopad

Prodloužený víkend s partou mých "trhlých bab" v Janově nad Nisou. Vyzvednout nás přijeli naši pánové a cestou do Prahy jsem se zastavili v Jablonci nad Nisou v "naší" cukrárně. 

Prosinec

Je jasné, že prosinec se nesl v duchu oslav Vánoc a příchodu nového roku. Pro mě však také měsíc, který mám díky ztrátě blízkého přítele  v mlze. I ty Vánoce mi chvílemi přišly k nepřežití. Foťák jsem, až na výjimky, do ruky nevzala.  

Tak jen mobilovka ze Silvestra. Klárka je takové moje sluníčko. Za všecho okolností dobře naladěná, věčný optimista. Proto jsem do nového roku vykročila s jejím úsměvem a s  předsevzetím se od ní naučit její víru v lepší zítřky.

Děkuji všem, kdo dorolovali až sem. Občas jsem se nechala unést a rozpsala se víc, než jsem plánovala. Chtěla bych Helence moc poděkovat za skvělý nápad a za popostrčení k ohlédnutí se za uplynulým rokem. Donutila mě zaměřit se na to hezké. To mi moc nejde. Jsem svou podstatou životní pesimista, stále vidím tu lahev poloprázdnou. Díky tomu pak mám tendeci zasunout do vzpomínek to krásné. Listováním v diáři jsem si uvědomila, kolik krásných divadelních představení jsem v loňské roce viděla. Kolik úžasných setkání s přáteli a kamarády jsem loni prožila.  Děkuju, Helenko! Takovou rekapitulaci bych asi měla dělat každý rok.

3/52 Peach fuzz

 Barva letošního roku...

2/52 Autoportrét

 Téma, které se se železnou pravidelností objevuje v každém ročníku. Řeknu vám, kdyby nebylo hned druhé, s chutí bych ho vypustila i přes své odhodlání dotahnout to co nejdál. Pak jsem si řekla - když už tak už a hned třikrát.

Ellen Marie Wisemann - Ztracené dívky z Willowbrooku

 Anotace z DK:

Sage Wintersová vždycky věděla, že její sestra je trochu jiná, i když jsou jednovaječná dvojčata. Jako by citlivá Rosemary potřebovala větší ochranu před světem. Šest let po sestřině smrti ji šestnáctiletá Sage stále postrádá. Jejich matka zahynula při autonehodě a Sagein nevlastní otec Alan nesnáší tíhu odpovědnosti, o kterou nikdy nestál. Sage zjistí, že Alan skrývá šokující tajemství: Rosemary nezemřela. Byla umístěna do státní školy Willowbrook, kde byla až do doby, kdy se před několika dny ztratila. Sage o tajemném Willowbrooku moc neví, jen že jím místní rodiče hrozí neposlušným dětem. Tajně se tam vydává, odhodlaná Rosemary najít. Okamžitě je však mylně považována za svou sestru. To, co se dozví, jí změní život…

Nějak nevím, co o knize napsat, abych nepůsobila jako bezcitná bestie. Příběh je bezpochyby naprosto děsivý. O to děsivější, že je založen na skutečných událostech a neodehrával se ve středověku, jak by se na první pohled mohlo zdát, ale v 70.letech minulého století. Samotná promyšlenost děje mi přišla trochu slabší. V podstatě celou dobu tušíte, jak bude příběh pokračovat. Popis prostředí byl velmi věrohodný. Moje maminka si musela čtení dávkovat a prokládat ho něčím odlehčenějším. Já jsem asi příliš otrlá, klidně jsem knihu četla před spaním a noční můry jsem neměla. Ale nějak mi v příběhu chybělo napětí, vše bylo až příliš předvídatelné. Rozhodně nechci příběh nijak zlehčovat, jen mě prostě nepohltit a připadala jsem si jako nestranný pozorovate. I tak si myslím, že kniha za přečtení rozhodně stojí, protože na takovéto události by se rozhodně nemělo zapomínat.

Rychlé housky

 Úplně jsem zapomněla, že jsem si na blogu ukládala recepty. A přitom sem často na ně chodím. Musím si sem zase nějaké objevy uložit. Dnes tyhle bleskové housky. S příchodem ošklivého počasí jsou pro mě velmi aktuální. Je totiž rychlejší je upéct než se obléknout a vypravit se do obchodu. A to mám obchod kousek. Recept jsem objevila na instagramu u Nikoly Václavkové, ale tuším, že autorkou původního receptu je Iveta Fabešová. 

Na housky tedy potřebujeme 400 g hladké mouky, 250 ml vlažné vody, 50 g oleje, 25 g čerstvého droždí, 1 lžičku soli, 1 lžičku cukru. Vše zpracujeme v těsto, rozdělíme na 10 dílů a upleteme 10 housek. Housky dáme na plech, přikryjeme utěrkou a necháme kynout. Troubu rozehřejeme na 220st. 

Housky postříkáme vodou a posypeme tím, co máme rádi. V rozpálené troubě pečeme 12-14 min.  Ano, opravdu kynou jen po dobu než se rozehřeje trouba. Jsou úžasně křupavé na povrchu a nadýchané uvnitř.          

1/52 52

 Rozhodla jsem se, že to zase budu pokoušet. Uvidíme, kam dojdu. První téma bylo více než předvídatelné.Takže vymyslet něco, co mě ještě nenapadlo, byl docela oříšek.