Petra Dvořáková - Pláňata

Anotace z DK:

Obyčejná rodina, obyčejná vesnice. Dvě dcery ve školním věku, rodiče s obyčejnými profesemi. Také prarodiče, všichni tak trochu natěsno v poslepovaném, ale jinak úplně obyčejném domě. A kolem stejně tak obyčejný, nehybný čas. Jenže zdání tu klame. Tiše se naplňuje chvíle, kdy starý režim dozrává k náhlému rozpadu. Pavlína, ústřední vypravěčka této vícehlasé prózy, svým dětským srdcem sdílí euforické iluze rodičů o jiném, lepším životě a promítá je na čisté stěny svých tajných přání a tužeb. Ty se ovšem netýkají jen tušené svobody a jejích lákadel, ale i vztahů. Zvlášť když dívka postupně začíná vnímat, že její rodina, v níž to „každý s každým myslí tak nějak dobře“, je jako pláň zarostlá křovisky neporozumění, komplexů a někdy i agresí. Chuť urvat si svůj ždibec štěstí a z toho plynoucí pokušení vykonávat moc je silnější než náročná cesta respektu a empatie. Na svět kolem i uvnitř jako by sedala veliká černá můra. Pavlína už dávno není školačka, ale pořád se jí nedaří vstoupit do dospělého života bez neustálého klopýtání. Může vůbec člověk změnit a opustit svůj malý svět? Zmizí snad tíha s milosrdnou tmou? Anebo naopak s příchodem nějaké větší záře?

Petra Dvořáková je pro mě sázka na jistotu. Tentokrát jsem trochu na rozpacích. Knížku jsem dočetla před týdnem a pořád čekám, až ve mě uzraje nějaký smysluplný názor. Rozhodně nechci napsat, že je knížka špatná. Kdyby to byla autorčina prvotina, jsem nadšená a budu netrpělivě vyhlížet další tvorbu. Ale takhle mám pocit, jako kdyby autorka potřebovala napsat knihu, tak vyzobala z předchozích témata, která  měla úspěch a rychle z toho poslepovala nový příběh. Jako kdyby autorka vykrádala sama sebe. Konec se mi vůbec nelíbil. Takový nelogický ve stylu "to stačí, teď to potřebuju rychle ukončit". Jsem z toho taková rozpačitá. Četl jste někdo? Jaký z knížky máte pocit?