Po letech Shirley Valentine

Ano, téměř po sedmi letech. Vyrazily jsme tentokrát opravdu s maminkou, jak jsem před lety plánovala. Vím, že to trvalo dost dlouho, ale sehnat vstupenky na toto představení je docela problém. Tedy pro člověka jako já. Neumím totiž nějak cílevědomě lístky sháně, hlídat předprodeje. Prostě když si občas vzpomenu, je všechno vyprodané. Tentokrát to byla opravdu náhoda. Hledala jsem vstupenky na něco úplně jiného a překvapeně jsem zjistila, že jsou na Shirley. A byl to opět herecký koncert. Paní Stašová je neuvěřitelná!!! Je to opravdu paní herečka. Z jedné věci mě ale mrazilo. Už mi méně věcí přišlo legrační. Více věcí mi přišlo až bolestně pravdivé. Se spoustou věcí jsem více souzněla. Některé věty jsou jakobych je řekla já.
Neděláme to co chceme. Děláme to to musíme a tváříme se, to chceme.
Navařila jsem a zamrazila jídlo na 14 dnů. Každý den bude chodit moje matka mu to ohřívat. Při troše štěstí si ani nevšimne, že tu nejsem.
To jsou ty momenty, kdy jsem se před lety smála, dnes už mi to k smíchu tak moc nepřišlo.
Jsem zvědavá, jak se budu napředstavení dívat za pár let. A že určitě na něj zase vyrazím!
PS. Foto samozřejmě stažené ze stránek Divadla ABC. Zákaz focení jsem plně respektovala.

Poslední kultura před prázdninami

Davidovy kytarové koncerty mám výrazně radši než Klářiny. Kytara je mi bližší než příčka. A navíc na koncertech vládne naprostá pohoda. I když David je vždy strašně nervozní. Tvrdí, že není. Ale známe ho. Při příchodu do klubu na zvukovou zkoušku přestane mluvit. A nepromluví, dokud nemá odehráno. Takhle koženě a ztuhle se také běžně netváří, to je výraz určený pouze pro veřejné vystupování.

Nechápu ho, protože při tomto koncertu o nic nejde. David má neuvěřitelné štěstí na pedagoga. Pan učitel není vlastně pan učitel, ale Tomáš. Všechny děti mu tykají. Hodiny ve škole nejsou o žádném strestu, prostě si jdou s kámošem zahrát na kytaru.A před koncertem děti slyší od Tomáše jen a jen chválu a povzbuzování. Cením si to stále víc a víc, když vidím, jak se přiostřuje na hodinách Klářiny příčky. Nechci tu to příliš rozebírat, ale myslím, že je dost výmluvné, když napíšu, je Klára letos poprvé odmítla vystupovat na flétnovém koncertě. 

Ale zpět k Davidovi. Dnešní večer byl fakt skvělý, pohodový. Byl zakončen vystoupením školní kapely, kterou Tomáš vede. A mimo jiné vystoupil sám Tomáš, aby  v tom děti nenechal. Prý za celou svou hudební kariéru nikdy nevystupoval jako sólista s kytarou. I když profesionálně hraje na kytaru v několika kapelách, sólově si prý zahrál vždy jen na violoncello. Ještě že se rozhodl zahrát dnes. Uznejte, není to nádhera?!

Netušila jsem....

...že po 30 letech bude třeba jít znova na Letnou. Je mi z toho úzko.

Medvěd kam se podíváš

Už mi asi definitivně hráblo. V obchodě jsem viděla silikonovou formu na medvídky. V nějakém pomateném hnutí mysli se mi zdála roztomilá a koupila jsem ji. Pak jsem tedy hledala nějaké vhodný recept. Tenhle mi padl do oka. Tak jsem se pustila do Brumíku. Prima program na páteční večer. Vzhledem k tomu, že forma je na 6 medvídků a já jich mám 27, trvalo mi to dost dlouho. Musela jsem každou várku vychladit, jinak bych jim asi amputovala nožičky. Ale všichni z nich měli radost. I manžel se dnes ráno na ně infantilně vrhl.Mizí rychlostí blesku. Příště je ale raději udělám z poloviční dávky. Přeci jen si dovedu představit jiný večerní program.

Heather Morrisová - Tatér z Osvětimi

Anotace z DK:
Kniha Tatér z Osvětimi vznikla podle skutečného příběhu, jenž souvisí s jedním z nejznámějších symbolů holocaustu – čísly, která měli vězňové vytetována na předloktí. Když se slovenský žid Lale Sokolov stal v tom strašlivém místě tatérem a musel označovat své spoluvězně čísly vyvedenými nesmazatelným inkoustem, využil svou nepatrnou volnost k činům. Díky své práci mohl vyměňovat šperky a peníze z majetku zavražděných židů za jídlo, které pomáhalo ostatní vězně držet naživu. Kdyby byl dopaden, čekala by ho jistá smrt. Za své přežití mu vděčí mnozí.O holocaustu existuje bezpočet knih. Tato je však unikátní. Lale Sokolov velmi dobře věděl, co spoluvězně i jeho samotného čeká, a byl odhodlán nejen přežít, ale také žít naplno. To, co poznal, je sice strašlivé, ale současně plné naděje a odvahy. A v jeho vzpomínkách má své místo kupodivu také láska. V řadě vězňů čekajících na tetování stála i zděšená, chvějící se dívka. Pro Lalea – trochu drzého hazardéra – to byla láska na první pohled. Jeho a Gitin příběh, ověřený podle všech dostupných dokumentů a déle než sedmdesát let nevyprávěný, potvrdil jejich syn. Jen sotva mohli tehdy doufat, že se ho dočkají.Při čtení budete možná slzet, děj knihy vás však také povzbudí. Neboť to, co je v lidech nejlepší, přežilo i v situaci ze všech nejhorší. Heather Morrisová se narodila na Novém Zélandu, žije a pracuje v australském Melbourne. S Lalem Sokolovem se seznámila v roce 2003 a toto setkání jim oběma změnilo život. Vzniklo mezi nimi přátelství a Lale ji pověřil, aby světu předala i ty nejniternější podrobnosti z jeho života za holocaustu.

Už jsem tu, myslím, psala, že knihy z obodbí druhé světové války (spíš válek obecně) úplně nevyhledávám. Na Tatéra z Osvětimi jsem četla spoustu chvály, Hana se mi líbila moc, tak jsem si řekla, že ho zkusím. Teď jsem trošku rozpačitá. Kniha se četla moc hezky, pokud se dá něco takového napsat o tomto tématu. Nevím, nakolik je příběh autentický. Nejsem si jistá, zda mohl vězeň opravdu mít takové výhody jako Lale v tomto příběhu. Ale jedna věc mě zaujala - při četbě jsem si racionálně říkala ano, je to hrozné. Ale emocionálně nic. Zatímco Hanu jsem obrečela (a obecně jsem u knih i filmů zdatná plačka), tady vůbec nic. Připadala jsem si jako nějaký vzdálený pozorovatel, kterého ho nic z příběhu netýká. Je to zvláštní, vůbec nejsem schopná říct proč.

Pichláči

Když vám řeknu, že v botanické zahradě v pátek byla zahájena výstava kaktusů, je vám určitě jasné, kam jsem o víkendu prostě musela. Neodradilo mě ani vedro. A že ve sklenících to bylo opravdu peklo. Ale bylo se na co dívat, čím se kochat, na tu trochu nepohodlí člověk rychle zapomněl. Alespoň zlomek té krásy vám musím ukázat. Do prodejní části jsme chtěla jen letmo nakouknout. Pak jsem si uvědomila, že už delší dobu sháním nějaké sukulenty, které mi před pár lety ukradli a ráda bych si je do sbírky doplnila. Takže jsem začala prodej procházet pečlivě. Co vám  budu povídat, to co jsem chtěla, neměli. Ale vůbec to nevadilo, protože měli spoustu jiných úžasných kousků, které už se teď zabydlují na balkoně .

Závěrečné vystoupení

Poslední baletní videa, se kterými vás budu pro tento školní rok otravovat. Dnes se konal závěrečný koncert naší baletní školy. Klára tu kromě svého sóla tančila i roli Carevny v Ptákovi Ohnivákovi. Hodně se toho bála. Byla samozřejmě na roli náležité pyšná, je to vlastně její první role, která vyžaduje trochu partneřiny. Ale právě Michal byl tím kamenem úrazu. Sice byla ráda, že to tančí zrovna s ním ( už jsem si tu říkali, že je pro nás hodně důležitý a stále tento stav trvá, rozumíme si, že ano), ale není zrovna tanečníkem, na kterého by se mohla spolehnout. Když chci být trošku jedovatá, říkam, že by se měl raději držet toho fotbalu, balet zjevně jeho parketa nikdy nebude. Ale v rámci možností se jim to povedlo, Klára tvrdí, že to bylo to nejlepší čeho jsou schopni dosáhnout. Klára se hodně snažila, protože se na ní přišly podívat i kamarádky ze školy. Tedy na ní , spíš na Michala, co si budeme povídat :-).

Sólo si tu odložím, je zajímavé srovnat po čase, jak se kdy dařilo, doufat, že nějaké zlepšení se objeví.

Omlouvám se za kvalitu videí, jsem si vědoma, že jsou hrozně přepálená. Ale s bílou a reflektory prostě foťák nějak nespolupracuje (ano, neumím to, nebudu si tu na nic hrát). V místech se slabším osvětlením to jde, ale pod plnou palbou reflektorů je to prostě přepálené. Tak mi to, prosím, promiňte.