středa 29. listopadu 2017
Zvědavá
Nevím, co se honilo Kláře hlavou. Asi byla zvědavá, chtěla pořádně omrknou klec a polovinou těla se do ní zasunula. Avšak ouha, ono to potom nešlo zpět. Tak jsme jí tam chvíli nechali vydusit. Kluci jí zvědavě okukovali a my smáli, až mě břicho bolelo.
úterý 28. listopadu 2017
Trocha kultury
Netuším proč, ale několik dnů se mi nedařilo vložit nový příspěvek. Až konečně dnes. Tak tedy se zpožděním. V pátek jsme absolvovali flétnový koncert Klářiny třídy. Tady jsou 2 tance W. Babella. Začíná období koncertů, představení, besídek a dalších předvánočních taškařic. Abych snad nemusela obíhat všechno, rozhodl se David pro druhé kolo angíny. Vždyť byl ve škole celý týden! Ach jo...
pátek 17. listopadu 2017
Tvoříme v Dubči
Předvánoční tvoření v Dubči jsme už několikrát vynechali. Letos se to opět moc nehodilo, ale potřebovali jsme trochu upgradovat vánoční výzdobu, něco nakoupit, proto jsme se rozhodli, že to zvládnout musíme. Bohužel jediný den, který přicházel v úvahu, byl hned ten první. A to byl kámen úrazu. Tedy netušila jsem, jak to tam bude vypadat. Kdybych to byl tušil..... Vždy jsme chodili až na poslední den. Bylo lidí vždy dost, ale dalo se to. Dnes se to tedy nedalo. Fronta u vstupu na půl hodiny... to opravdu neznáme. A pak všude davy, davy, davy. Kdyby se hned dopoledne u prvního stánku Klára nezapsala na olejomalbu, která byla až v 16 hodin, odjela bych hned. Takhle jsme tam museli pár hodin přežít. Vytrvale jsme se tedy těmi davy prodírali. Při troše štěstí jsme občas i zahlédli, co je na prodejních stáncích. A i na nějaký ten workshop se děti dostaly. David vytvořil krásného andílka. U Kláry jsem si objednala vánoční přání pro svého přítele do francouzského kláštera. Udělala ho tak pěkné, že nevím, jestli si ho raději nakonec neschovám. Došlo i na korálkování. A nakonec ta vysněná malba. Myslím, že také povedené. Spoustu věcí jsme si nakoupili, budeme raději tvořit v klidu domova. Jestli ještě někdy najdu odvahu do Dubče vyrazit (teď mám pocit že ne), rozhodně NE den první. Píšu si to tu, kdyby mě náhodou postihla amnézie.
čtvrtek 16. listopadu 2017
Více než měsíc...
Coffee |
Toffee |
Cookie |
...jsou kluci u nás. Konečně jsem se pokusili vyfotit je. Byl to boj. Jsou stále jak pytel blech. Vyfotit je při pobíhání po pokoji nelze. Jsou neuvěřitelně rychlí, měla jsem plný foťák šmouh. Ono i na ruce je udržet v klidu je umění. Jsou neustále na odchodu. Jsou to kluci učenliví. Loudit se naučili snad za dva dny. Takže každé ráno mě vítá skupinka hlady týraných hlodavců. Je zajímavé sledovat, jak má každý úplně jinou povahu. Coffee je mazlík. Nechá se chytit nejsnadněji a docela ochotně se nechá drbat. Toffee je nejmenší, ale nežravější. Když jim dávám nějaké mlsky přímo z ruky, mám pocit, že to ani nekouše a rovnou polyká. Je neuvěřitelně zvědavý a rychlý. Chytit se nechá, protože doufá, že z toho kápne nějaká dobrota. Když ale pochopí, že už jídlo nebude, hrne se někam pryč. Cookie je největší, přitom ale jí nejpomaleji, všechno si labužnicky vychutnává. Je nejméně kontaktní. Dlouho mu trvalo, než se naučil vzít si pamlsek z ruky. Většinou počkal, až si vezmou bráškové a pak jim to vyškubl. Teď už si pro dobrůtku přijde. Chytit se ale nechce nechat, o nějakém drbání nemůže být řeč. Po dnešním focení v kleci trucoval, otočil se k nám zády a nechtěl ani křížalu. Někdy si říkám, jestli třeba neví, že jsme ho původně nechtěli :-) . Snažím se ho pomalu na ruku zvykat, ale zase ho nechci přílišným braním moc stresovat. Je to takový bubáček.
neděle 12. listopadu 2017
Holky v divadle
Nějak ten čas letí rychleji než si uvědomuji. Téměř dva týdny utekly dříve než jsem se stačila nadechnout. Poslední dny jsou více než hektické. Změnila jsem práci, musím si zvyknout na nový rytmus. Abych to neměla úplně jednoduché a nudné, David se rozhodl, že chodí do školy už dlouho a angína je to přesně to, co teď potřebujeme. A proč si pro onemocnění nevybrat přesně ten den, kdy jde mamka poprvé do nové práce. Potoky slz, horečka a naříkání, jak ho bolí v krku, to je přesně to, co mamka ke správnému vykročení ráno potřebuje.
Po dlouhé, opravdu dlouhé době jsme o víkendu vyrazily na dámskou jízdu do divadla. Nedovedete si představit, jak moc jsem se těšila. Ani ne tak kvůli programu, spíš proto, že na chvíli radikálně změním prostředí a úplně vypnu. Teprve v divadle jsem si opravdu uvědomila, jak moc mi to chybělo. Pořádně se natěšit, vyčistit hlavu, hezky se obléknout....
A co jsme viděly? Nové baletní přestavení Timeless v Národním divadle. Je to komponované představení. První část je klasická, nebo spíše neoklasická. Balanchinova Serenáda na hudbu P.I.Čajkovského. Je to sázka na jistou, musí se líbit snad každému. Druhá část Separate Knots je choreografie, kterou vytvořil izraelský choreograf Emanuel Gat pro soubor ND na hudbu F.Chopina. Je - alespoň pro mě - divná. Tančí to vždy dva lidé, my jsme viděly pánské obsazení. Ale vím, že je i dámské a také smíšený pár. Nějak jsem si na to stále neuzavřela svůj pohled. Maminka prohlásila, že je to hnusné. To mi přijde dost tvrdé odsouzení. Ale úplně pozitivní pocity jsem z toho neměla a asi bych už to podruhé vidět nemusela. Závěrečná část je Stravinského Svěcení jara v choreografii Glena Tetleyho. Choreografie zajímavá, pro tanečníky nesmírně technicky i fyzicky náročná. Mě osobně neuvěřitelně rušila hudba. Přiznám se, že Stravinský je pro mě nestravitelný. Byla jsem ze skladby neuvěřitelně unavená, už jsem se těšila, až hudba skončí. Večer to by rozhodně zajímavý. I když ne všechno bylo můj šálek kávy, jsme ráda, že jsem vyrazily. Doufám, že na další divadelní výlet nebudu muset čekat tak dlouho.
středa 1. listopadu 2017
41/52 Na horizontu
41/52 Na horizontu |
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)