4/52 Jedno oko

4/52 Jedno oko

 Pracně jsem s Klárou nafotily. Když jsem šla přidat fotku do FB skupiny, zjistila jsem, že někdo měl stejný nápad jen 6 minut přede mnou. Ale co už :-)

3/52 - Bílá

3/52 Bílá 

 Musela jsem využít kostým z Labutího jezera :-)

Florbalový turnaj

                            

Na dnešní florbalový turnaj se David moc těšil. Mně se moc a moc nechtělo. Davy lidí, ohlušující rámus - přesně akce pro mě. Ale on mi každý den hlásil, kolikrát se ještě vyspí do turnaje. Tentokrát byla vyžadována (to je příliš silné slovo, spíš doporučována) účast rodinných příslušníků. My s manželem oba extrémně nesportovní typy, manžel navíc zraněn, na neschopnosti. Musela se obětovat Klára. Zpočátku se jí moc nechtělo, ale ráno jsem měla pocit, že je skoro natěšená. A užívali si to oba dva. Zpocení, uhonění, ale spokojení. Takže spokojená jsem byla nakonec i já. Byla i ona pověstná třešnička na dortu - jejich tým se umístil na druhém místě. David si tak poprvé zahrál ve finále a byl opravdu šťastný.I finálový zápas hráli nerozhodně, prohráli až na nájezdy. Škoda, ale i tak je to krásné umístění. Štastný David rozhodl, že odteď musí Klára chodit na všechny turnaje.

Poslední představení

... měla dnes Klářina škola. Pro mě to bylo první, které jsem viděla. Ty předchozí jsem poprvé za všechny ty roky, které chodí Klára na balet, vypustila. Jen jsme tam Kláru odvezli a pak zase vyzvedli. Tohle jsme si však nemohla nechat ujít.

První část byl Coppelia, kterou tančili mladší žáci. Klára se svými spolužačkami jen dělaly Valčík hodin. Video sem dávám jen pro pořádek, už to jednou bylo ze soutěže.

Starší žáci nastudovali fragmenty z Labutího jezera. Klára měla svou těžce vydobytou Černou labuť. Od podzimu slibovanou, později i zkoušenou. Ale jak se blížil termín představení, najednou se nevědělo, jestli jí vlastně bude dělat. Jednou ano, jednou ne. Tak se z hodin vracela střídavě nadšená, střídavě naštvaná. Posledních pár hodin před představením se dozvěděla, že to vlastně vůbec neumí a v podstatě vůbec nezkouší, protože pořád chybí (chyběla jednou, když měl David koncert, jinak všechny i víkendové zkoušky poctivě odchodila!). Došlo i na slzy. Na sále někdo rozlil sladké pití, takže lepila podlaha a jí se nepodařilo otočit dvojité piruety na diagonále. Dostala neskutečně vynadáno. Když se snažila vysvětlit, kde je problém, dozvěděla se, že když chce dělat představení, musí to otočit i na štěrku. Zajímavé, že pro jiné tato kritéria neplatí. Tím, že já na hodiny letos nechodím vůbec, moc toho nevím. Ona si zase moc nestěžuje, ví, jaký já mám k baletu postoj a kdyby moc remcala, nenechala bych jí tam chodit. Dnes na představení mi jedna maminka říkala, jaký byl učitel na posledních hodinách na Kláru hnusný, jak jí vždy úplně psychicky rozložit, takže pak nebyla schopná ničeho. Nevím, Klára říká, že tak hrozné to zase nebylo. Bere to přeci jen s rezervou, za ty roky už ví, že před představením vždy tečou nervy a už se docela smířila s tím, že prostě na každé se ve škole bere jiný metr. Své sólo dostala jako jedna z mála opravdu za to, jak tančí. Má smůlu, že nemá rodiče, kteří by školu sponzorovali, ani agresivní matku, která na pana učitele nastoupí a roli pro dítě si prostě vydupe. A že tam takových je, hlavně díky nim jsem na hodiny přestala chodit. Je pravda, že po jedné z "vydařených" hodin jsem za učitelem také zašla. Řekla jsem mu, že pokud Klára nebude dělat sólo proto, že ho dělá špatně, chápu to a beru, o tom se opravdu dohadovat nebudu. Ale pokud bude jako důvod uvádět, že minulou hodinu odmítla špičky - měla zafixovaný kotník s výronem, sám jí před hodinou řekl, ať na špičky nechodí - to opravdu neuznávám. Samozřejmě se vytáčel, prý chce jen Kláru vyhecovat k lepším výkonům a vlastně ho ona špatně pochopila, sólo samozřejmě dělat bude. V tomto duchu se nesl celý prosinec a začátek ledna. Výsledkem bylo, že Klára šla na představení vystresovaná s pocitem, že pokud neutočí diagonálu, přestane se točit zeměkoule. Jak vidíte, Země se stále točí, diagonálu udržela. I když nervozita na ní byla hodně znát.

Na konci byla spokojená, že vše vyšlo relativně slušně a závěrečnou děkovačku si užívala. Tak zase bude chvíli od baletu pokoj :-)

2/52 - Přes sklo

2/52 Přes sklo

Dnes byl za modela David :-)

A jedna mimoprojektová. To je tak, když někdo nechce spolupracovat :

1/52 - Sedm

1/52 Sedm

Protože bych zase ráda brala do ruky fotoaparát o něco častěji než nyní, rozhodla jsem se, že se zapojím do starého známého Fotoprojektu 52 - každý týden jedno téma. Jsem zvědavá, kdy odpadnu letos. Začínám hned ve skluzu, dnes teprve téma prvního týdne.

Zimní květy

Než se dostanu k fotkám, se kterými se tu chci dnes chlubit, moc bych vám chtěla poděkovat. Vám všem, kteří sem chodíte, čteme a necháváme mi tak milé komentáře. Řada z těch pod minulým příspěvkem mě dojala. Až zase budu mít chutě končit, vzpomenu si na vaše milé komentáře, ty mě  opravdu dobíjí. Děkuju, že jste!

A teď už ke květům. Venku je mráz a bílo, děti dnes řádily ve sněhu, přišly celé mokré. Já si radši užívám tepla ústředního topení a kochám se svými fialkami. Rozkvetly mi některé novinky. 

Ještě během adventního období rozkvetla Merry Christmas. Kdy jindy by také měla rozkvést fialka s takovým jménem:

Pak následovaly další fešandy:
Mosambique:

Pat Tracey - neptejte se, proč z jednoho stonku vyrůstají dva rozdílně zbarvené květy. Netuším, ani ve FB skupině milovníků fialek mi nikdo nedokázal uspokojivě odpovědět. Prý nějaká mutace. Ostatní květy vypadají, že budou správě bílé s lemováním.

Midnight Twist:  ta vypadá na sportík, uvidíme, jak budou vypadat další květy

a Arcturus z mého vlastního lístečku, když jsem si původní rostlinu asi přelila. Než odešla úplně, podařilo se i zakořenit nějaké lístečky, tak se zase můžu radovat z krásných květů.

Dělají mi radost, holky moje. Ale také trochu starosti, Sleduji, že zase některé budou potřebovat přesadit a rozsadit a já už opravdu nemám ani kousek místa. Ach jo....

První

procházka v novém roce. Jen krátká, ale na tu ojíněnou nádheru jsem se musela podívat.

Vánoce jsme spíše přežili než si je užili. Děti si je jistě i užily, pro mě ale byly mimořádně těžké. První Vánoce bez tatínka. Navíc 24.12. by měl narozeniny... Přiznám se, že mi moc lehko nebylo.
David  ze školy přinesl nějakou virózu. Nic velkého, jen ne příliš dobře znějící kašel. Tak jsme na Štědrý den a na Boží Hod byli radši doma v teple. Druhý svátek vánoční jsme se rozhodli pro kino, na Anděla Páně 2 jsme se těšili a po hodně dlouhé době jsme šli do kina všichni 4. Ale už večer bylo dost nedobře mně. Ráno jsme už nemohla polykat a tak jsme si zašla k paní doktorce pro potvrzení svého tušení, že mám angínu. Po dvou dnech poctivého ležení mi bylo ještě hůř, nevím jestli na mě skočila Davidova viróza nebo jsem ještě něco pochytala v čekárně. Každopádně na Silvestra jsem měla krizi a dnes si připadám, jako bych vstala z mrtvých. Sice mám pořádnou rýmu a kašel, ale konečně povolila bolest kloubů a já se můžu hýbat!
Mrzí mě, že jsme si nic moc o prázdninách neužili. Ale skoro bych řekla, že jsme jediná, děti se tváří docela spokojeně. Je pravda, že si byli s tatínkem zabruslit, do naše kostelíčka Srdce Páně na jesličky jsme se zašli podívat, nemohou si stěžovat, že bychom jen seděli doma. A já alespoň odmázla některé resty ve čtení, které mám.
Pevně věřím, že rok, který dnes začal, bude výrazně lepší. Velmi intenzivně cítím, že je čas se posunout, přestat přešlapovat na místě a trošku na sobě začít pracovat. Stav, ve kterém se motám už delší dobu, je už neudržitelný. Nedokážu dělat radikální změny a ostré řezy, ale něco udělat už musím.

Moc vám všem věrným, kteří sem chodí i přesto že se k blogu chovám téměř mateřsky, přeju, aby rok 2017 vyšel podle vašich představ a přání. A sobě moc přeju, abychom se tady dál spolu potkávali.
Krásný nový rok všem!