Další týden pryč...

... a tady ani řádek. Zrovna nedávno jsem si jedné virtuální kamarádce stěžovala, že jsem taková nanicovatá, nic mě nebaví,  pro nic se nedokážu nadchnout, z ničeho se pořádně radovat. A projevuje se to i tady. Fotit mě nebaví. A když už něco nafotím, nechce se mi fotky stahovat a už vůbec něco sepisovat a publikovat. Tak tedy jen pár obrázků, kde jsme minulý týden byli. Vzhledem k Davidově rekonvalescenci vyrážíme jen na kratší, několikrát ověřené,  procházky. David je pořád hodně unavený, dlouho spí. Noční spánek 12-13 hodin pro něj není problém. Navíc s jídlem začínáme opatrně, zkoušíme, co jeho střeva vydrží, takže i proto se na nějaké dlouhé výlety zatím necítím. Ale už se vše zlepšuje, takže doufám, že brzy vyrazíme na celý den.

Jeden den jsme byli ve Školní botanické zahradě Pod Táborem. Tam jsou dvě jistoty - nádherný skleník a stále hladové kačenky a želvy. První jsem fotila, druhé jsem ani nestihla, protože o pečivo byly takové boje, že jsem nestačila házet.

Jak každý roky, ani letos jsme si nenechali ujít výstavu morčat v Toulcově dvoře.  Pro mou maminku to byla premiéra, takže naprosto doslovně stála s otevřenou pusou a zírala, jak jsou morčátka koupána, fenována, tupírována. Prohlásila, že naše holky mohou být rády, že jsou u nás a nemusí tohle podstupovat.  Prohlídka venkovních expozic se jí líbila podstatně víc.

O víkendu jsme využili toho, že máme doma tatínka a vyrazili do Leteckého muzea Kbely. Přece jen ho letadla, obzvláště ta válečná zajímají a je schopný o nich něco dětem povykládat. Přiznám se, že pro mě to není úplně obor, který by mě extrémně zajímal. I Klára se zpočátku tvářila, že to bude ztráta času. Nakonec se ale v muzeu líbilo i jí. A to díky tomu, že muzeum připravilo  pro děti hru. Musí plnit úkoly, vyhledávat informace o exponátech, otvírat kódované zámky. Na konci na ně čeká malá odměna.

Mě více zaujaly některé výstražné cedulky. Obzvláště tahle, ta mě pobavila:

Také jsem se zašli podívat za zvířaty do chuchelské lesní ZOO. To jsem vyrazila bez foťáku. Tedy neplánovaně, jen se začíná projevovat můj pokročilý věk. Překvapilo mě, že jsem si odpoledne užila úplně jinak. Vždy jsem měla pocit, že díky focení se na věci kolem sebe dívám pozorněji, víc o nich přemýšlím. Teď jsem ale měla pocit, že si snad užívám a všímám víc věcí kolem sebe bez hledáčku fotoaparátu. Nevím, jestli to byla náhoda a nějaké souznění s momentálním rozpoložením, nebo to tak u mě opravdu funguje. Budu to muset ještě prověřit.