čtvrtek 23. července 2015

Jsme zase doma!


Máme za sebou naší mořskou dovolenou. Stejné místo, stejní lidé, vše jak má být. Letos jsem si to udělali trošku napínavější, protože 3 dny před odletem si Klára došla na pohotovost pro antibiotika. Hodně jsem zvažovala odjezd, přikláněla se ke stornu, ale zbytek smečky mě přehlasoval, a tak se jelo. Zhruba v polovině pobytu to tatínkovi začalo zřejmě připadat nudné, proto si pořídil angínu pro změnu on. Ostrov známe skrz na skrz jako své boty, jen u lékaře jsme však  ještě nikdy nebyli. Proč si tedy neudělat výlet na kliniku, ať si rozšíříme obzory, že!



V hotelu se mi líbí, že je vždy vše na svém místě. Pokaždé, když přijedu, mám pocit, že jsem snad ani neodjela, plynule vždy navážu tam, kde jsem před rokem skončila. Takovým pilířem je pro mě Rodrigo, moje velká láska. Už pár let je jednou z nejdůležitějších "osob" v hotelu. Z hravého kotěte se přes nafoukaného mladíka letos propracoval k mazlivému pánovi v nejlepších letech s pocitem, že hotel patří jemu. Jen jsem mu musela domlouvat, aby se krotil v jídle, nebo mu kožich na zádech rupne. A nebo ho raní mrtvice, což ve vedrech není tak nepravděpodobné.


Jednoho rána jsem si přivstala a vydala se na prohlídku nedalekých vilek. Tedy hlavně jejich zahrad. Jako vášnivou kaktusářku mě dostává do varu fakt, že kaktusy a sukulenty, které mám doma v malých květináčcích, zde dorůstají obřích velikostí.

Sluníčko dokáže sukulenty krásně vybarvit

Taková "drobná" euphorbia



 Ale obdivovala jsem i jiné květy a plody.





Jsem ráda, že jsem si všichni i přes choroby dovolenou užili. I když jsem se dušovala, že to je naposled, co jsme vyrazili k moři, marodit můžeme i u Mácháče a ve větším klidu, stejně se už zase zaobírám myšlenkami, že za rok...

Blbinky na letišti