12/52

12/52 (týždeň dvanásty) - V STREDE alebo NA (O)KRAJI

Šeříkový náramek

Jsem hravá, tak jsem se s radostí zúčastnila další soutěže na FB. Úkolem bylo ušít náramek podle daného návodu. Volba barev byla v naší kompetenci, bylo třeba jen dodržet 8 barev a hlavně 8 různých velikostí korálků. Přiznám se, že se mi náramek nelíbí. Právě kvůli té velikostní různorodosti korálků. Přijde mi takový neuspořádaný, střapatý... nevím, jak to nazvat. V tom má být právě to kouzlo. Já mám raději šperky souměrnější, uhlazené, mám ráda, když korálky do sebe pěkně zapadají. U tohoto náramku jsem měla stále pocit, že to šiju špatně. Když jsem však koukala na ostatní soutěžní fotografie, mají to všichni také tak. Uvidím, třeba si na něj zvyknu a budu ho nakonec nosit ráda :-).

Nevěsta

Přímo před okny kuchyně nám roste mirabelka. Většinu rán je to vlastně první objekt, na který zaostřím svůj rozespalý zrak. Miluju ji, když kvete. Připadá mi krásná jako nevěsta.Díky ní mám rána o moc hezčí.  Nepamatuji se, že by za deset let, co zde bydlíme, rozkvetla někdy takhle brzy. Musela jsem si to dnes fotograficky zdokumentovat.

11/52

11/52 (týždeň jedenásty) - PESNIČKA

10/52

10/52 (týždeň desiaty) - UCHO

9/52

9/52 (týždeň deviaty) - HÁDAJ, ČO TO JE

Náramek z nedělního srazíku

V neděli jsme opět s Klárkou byly na srazu Korálkové školy. Jako vždy to bylo moc fajn. Náramek jsem celý nestihla, tak jsem musela doma dodělávat. A když už jsem byla v tom, udělala jsem k němu i náušnice. Klára svůj také musí dokončit, jen chudák nemá ani kdy. Nemůže šít v noci jako já :-).

První zakázka

Jedné z mých milých čtenářek se zalíbily náušnice, které jsem šila jako úkol do Korálkové školy. A měla ke mě takovou důvěru, že si je objednala. A k nim ještě prstýnek a přívěsek. Udělala mi tím nekonečnou radost. Je to můj první šperk na objednávku. Jsem děsně pyšná, že se moje šití někomu líbí natolik, že si ho objedná. Přiznám se, že při šití přívěsku jsem se trochu zapotila, očko mi tam pořád překáželo, ale s lehkou pomocí naší hodné korálkové paní učitelky jsem to zvládla. Vím, že už dnes balíček dorazil na místo určení, tak se můžu i tady se soupravou pochlubit.

Na Vítkově

Přemýšleli jsme, kam vyrazit na procházku dnes. Práce doma sice volala, ba přímo řvala, ale bylo třeba využít dokonalého jarního dne. Zpočátku nás nenapadalo nic. Pak jsme si řekli, proč jezdit někam daleko, když na takovém Vítkově, který máme přímo u nosu, jsme nebyli již řadu let. 

Krásně jsem se prošli, pokochali výhledy na Prahu, i když ty dost kazil mlžný nebo smogový (?) opar. Děti dostaly malou lekci historie, i když nevím, zda tatínkova moudra dopadla na úrodnou půdu. Mě naprosto nadchly velké lány krokusů.

No a děti asi nejvíce ocenily hřiště, o kterém jsme ani netušili, že na Vítkově je. Je vidět, že jsem tu opravdu dlouho nebyli.

Jarní Krčský les

Dnešního krásného počasí jsme využili k návštěvě Krčského lesa.Vždy sem chodíme s dětmi v létě. Tentokrát jsme si vyrazili celá rodina. Protože jsem jeli autem, vzali jsme dostatek jablek, abychom mohli nakrmit hladové daňky. V létě nám naše zásoby nestačili. Byli jsem však zklamaní. Daňci nebyli. Místo nich v ohradě byli ... nevím, co. Zvířátka sice s parožím ve tvaru lopatek jako daňci, ale podstatně menší. Takové daňčí miniaturky.Cedulka nikde žádná, aby si člověk přečetl a něco se dozvěděl. Musím trochu pohledat.   Krmit moc nechtěli. Sice se přišli podívat, jablko si vzali, ale takovým způsobem, aby neurazili. Asi byli překrmení.

Zašli jsme také zkontrolovat, jak pokračuje rekonstrukce Nového hradu. Vše je ohrazeno, přibyly informační tabule, i přístup je vylepšen.

Tak ještě chvíli procházení po lese. To nám však moc radosti nepřineslo. Stejný nápad jako my měla asi polovina pražanů, takže zde bylo více lidí než na Václavském náměstí. A neustále uskakování před cyklisty, kteří se řítí přeplněnými cestami bezohlednou rychlostí nás také příliš nebavilo. Ale počasí bylo opravdu jarní, ptáčci zpívali jako o život... bylo to fajn!

Krmení labutí a jiné radosti

Poslední dobou nám kulturní program zaplňují návštěvy lékařů. V pondělí jsme byli s Davidem na kontrole na ORL. Konečně vše v pořádku! Ale prý to nemusí být trvalý stav, takže další kontrola v červnu.
Dnes nás všechny 3 čekala kontrola na alergologii. Jezdíme do Podolí, takže vždy musím s sebou vzít nějaké staré pečivo a cestou se zastavíme krmit labutě. I tentokrát jsme náš rituál neporušili.

Že by se k nám poslední dobou nenápadně plížila puberta? Klára se nechce fotit, tak jen zdálky...

Příští týden náš prima program pokračuje - v pondělí David PPP a ve čtvrtek Klára ortodoncie. Ani radši neotáčím kalendář, abych se podívala, co nás čeká dál :-).

Jsme doma!

Nemá ráda zimu, nemám ráda hory v zimě. To ví každý, kdo mě trochu zná. Přesto jednou za rok v době jarních prázdnin jsem nucena svou averzi překonat a do hor vyrazit. Letos jsem stále doufala, že třeba naši dva nadšení lyžaři (tatínek a Klára) usoudí, že v jarním počasí nemá cenu kamkoliv jezdit. Doufala jsem však marně, ani letos jsem týdennímu pobytu na čerstvém vzduchu neunikla.

Musím ale uznat, že díky jarnímu počasí to bylo letos o moc snesitelnější než jiné roky. Naše rodina se v podstatě na celou dobu pobytu rozdělila na dvě skupiny. Skupina první  - nelyžaři - já a David  (zdá se, že averzi k zimním sportům zdědil po mně) - poznávala krásy okolí. Bloudili jsme po lesích (jednou doslova, když jsme ztratili turistickou značku....

Všimněte si kočičích očí. Opravdu má každé jinou barvu!

...drbali jsme všechny kočičky v okolí...

... pravidelně jsme zásobovali koníky jablky a tvrdým chlebem.

Protože toto je pohled na sjezdovku za chalupou, kde Klárka začínala se svým lyžařským uměním v předchozích letech, musela druhá skupina - lyžaři - Klára a tatínek- nasednout do auta a odjet na Boží dar nebo na Klínovec za sněhem. Odjeli hned po snídani a byla jsem vděčná, že vleky končí provoz v 16 hod, abych měla vůbec šanci si jich taky trochu užít.

Aby i první skupina viděla, jak vypadá sníh, na jeden celý den jsme s nimi na sjezdovku vyrazili také.

Davidovi jsme nabízeli půjčení lyží a lekce v místní lyžařské školičce, neuspěli jsme však. Tatínkovi hůlky mu k naprosté spokojenosti stačily.

A došlo i na nostalgické vzpomínání. Byla jsme se podívat na místa, kde jsme stála na lyžích naposledy. Bylo to v minulém století, kdy jsem jako mladá studentka  prvního ročníku VŠChT byla na povinném zimním kurzu právě na Klínovci. Tenkrát ještě tahle bouda fungovala, dnes jsou z ní jen chátrající ruiny.

Jsem ráda, že jsem hory přežili ve zdraví a bez úrazu. Jsem ráda, že si to ostatní opravdu užili. A jsem moc ráda, že už jsme doma!