Takhle ne!

Na dnešní večer jsem se těšila. Šla jsem do Národní divadla na 1. premiéru baletu Othelo. Každá návštěva divadla je pro mě svátkem, tím spíše, když se jedná o premiéru. Práci choreografa Yourie Vamose znám, takže klasického Othela jsem opravdu neočekávala. Jediné, z čeho jsem měla strach, byla hudba. Přiznám se, jsem asi hudební barbar, ale Leoš Janáček mým uším nelahodí. Ovšem to, co se krátce po 19. hodině začalo dít na scéně historické budovy ND mi vyrazilo dech. Bylo to ... jedním slovem strašné. Viděla jsem spousty baletů, lepších i horších, ale něco takového opravdu ne. Nejsem žádný staromilec a věřím, že silné příběhy, ke kterým Othelo bezesporu patří, snesou posuny v čase a prostoru. Ale vždy musí být zachována jakási vnitřní logika. Na každém představení se snažím ( a i u těch největších hrůz se mi to vždy povedlo) najít něco pozitivního, něco zajímavé, něco, kvůli čemu by člověk to představení měl vidět. Ale ať se snažím sebevíc, v tomhle nenacházím vůbec nic. Přemrštěně moderní a bezduchá choreografie. Celý příběh zploštěn bez jakýchkoliv silných momentů. Scéna žádná ( dvě ruce poletující chvílemi nad jevištěm jsem prostě nepochopila). Kostýmy, pominu - li že kosmicky kovové, zcela nelogické. Více než kostýmy samotné mi spíše vadila jejich absence. Nakonec se ukázalo, že pro mě nejsnesitelnějším na celém představení byla tolik obávaná Janáčkova hudba. Kdyby mi nebylo líto práce lidí na jevišti, s velkou chutí bych o přestávce odešla, tak jako spousta jiných diváků. Při závěrečném obraze jsem v duchu Othela prosila, aby konečně Desdemonu uškrtil a ukončil tak trápení její i moje.
Takže, jestli nevíte, co s načatým večerem, na Otehla do Národního rozhodně nechoďte!