Prázdniny bez ZOO...

... by pro nás nebyly ty správné prázdniny. A tak byla stanovena dnešní sobota jako ideální den - všichni zdraví, tatínek není v práci, počasí pěkné, v sobotu se jede.
V sobotu ráno zataženo, podle radaru nad Prahou prší. Studovali jsme meteomapy, výpočty radarů - po deváté ranní se vyjasní, pršet nebude. Dobře, jdu balit. Přišel David, slzy jak hrachy - moc ho bolí hlavička. Měřím teplotu - 35,8 - téměř podchlazený - migréna jak vyšitá.Uložila jsem ho s obkladem a nurofenem do postele a jdu zase vše vyndat a uložit do ledničky. Při tom jsme lamentovala, jakou máme ale letos smůlu. Avšak po hodině David vstal, že je hlava dobrá a může se jet. Tak rychlostí blesku vše opět zabalit a jedeme. Doufám, že mě neukamenujete za množství fotek, ale nemůžu si pomoct. Komentáře asi netřeba...

Viděli jsme všechna zvířata, která jsme vidět chtěli. Hlavně všechny nové přírůstky. Nenechala jsem se odradit neskutečnými davy lidí a prostě si to užívala. Chvílemi jsem si musela místo na alespoň trochu slušný záběr doslova vybojovat. Některé fotky jsou focené přes sklo, takže to není úplně ono. Měli jsme mimořádné štěstí. U hrabáčů kapských byla část expozice zakryta. To bychom ale nebyli my, abychom se nepokusili alespoň škvírkou něco zahlédnout. A zahlédli jsme - mládě, které se právě narodilo. Podle informací, které jsme si teď našla na FB, bylo mu asi hodina a půl, když jsme opatrně šmírovali, jak ho přikládají na kojení. Tak držíme palce, ať všechno klape, jak má!

Krčský les

... je ověřeným cílem naši letních toulek. Máme zde náš oblíbený devítikilometrový okruh. Myslela jsme si, že když už jsou děti velké, za půl dne budeme doma.

Ale protože je stále třeba prolézt a vyzkoušet všechna lesní hřiště, opět jsme tu vydrželi téměř celý den.

Protože mě ráno zradila technika i v podobě tatínkova foťáku (můj je v opravně a než ho půjdu vyzvednout, budu muset asi  vyloupit banku), půjčila jsem si jen Klářin pidifoťáček, se kterým to prostě neumím, takže fotky jsou jen ilustrační.

Rybník U labutě dostál svému jménu a zmínění ptáci se hrnuli omrknout, co jsme jim přinesli. Měli smůlu, rybník je už na konci naší cesty, takže bylo vše snědeno.

A takhle to dopadne, když slepě důvěřuju dětem, že si hrají a ony se zatím kolem mě plíží s foťákem :-)

Další týden pryč...

... a tady ani řádek. Zrovna nedávno jsem si jedné virtuální kamarádce stěžovala, že jsem taková nanicovatá, nic mě nebaví,  pro nic se nedokážu nadchnout, z ničeho se pořádně radovat. A projevuje se to i tady. Fotit mě nebaví. A když už něco nafotím, nechce se mi fotky stahovat a už vůbec něco sepisovat a publikovat. Tak tedy jen pár obrázků, kde jsme minulý týden byli. Vzhledem k Davidově rekonvalescenci vyrážíme jen na kratší, několikrát ověřené,  procházky. David je pořád hodně unavený, dlouho spí. Noční spánek 12-13 hodin pro něj není problém. Navíc s jídlem začínáme opatrně, zkoušíme, co jeho střeva vydrží, takže i proto se na nějaké dlouhé výlety zatím necítím. Ale už se vše zlepšuje, takže doufám, že brzy vyrazíme na celý den.

Jeden den jsme byli ve Školní botanické zahradě Pod Táborem. Tam jsou dvě jistoty - nádherný skleník a stále hladové kačenky a želvy. První jsem fotila, druhé jsem ani nestihla, protože o pečivo byly takové boje, že jsem nestačila házet.

Jak každý roky, ani letos jsme si nenechali ujít výstavu morčat v Toulcově dvoře.  Pro mou maminku to byla premiéra, takže naprosto doslovně stála s otevřenou pusou a zírala, jak jsou morčátka koupána, fenována, tupírována. Prohlásila, že naše holky mohou být rády, že jsou u nás a nemusí tohle podstupovat.  Prohlídka venkovních expozic se jí líbila podstatně víc.

O víkendu jsme využili toho, že máme doma tatínka a vyrazili do Leteckého muzea Kbely. Přece jen ho letadla, obzvláště ta válečná zajímají a je schopný o nich něco dětem povykládat. Přiznám se, že pro mě to není úplně obor, který by mě extrémně zajímal. I Klára se zpočátku tvářila, že to bude ztráta času. Nakonec se ale v muzeu líbilo i jí. A to díky tomu, že muzeum připravilo  pro děti hru. Musí plnit úkoly, vyhledávat informace o exponátech, otvírat kódované zámky. Na konci na ně čeká malá odměna.

Mě více zaujaly některé výstražné cedulky. Obzvláště tahle, ta mě pobavila:

Také jsem se zašli podívat za zvířaty do chuchelské lesní ZOO. To jsem vyrazila bez foťáku. Tedy neplánovaně, jen se začíná projevovat můj pokročilý věk. Překvapilo mě, že jsem si odpoledne užila úplně jinak. Vždy jsem měla pocit, že díky focení se na věci kolem sebe dívám pozorněji, víc o nich přemýšlím. Teď jsem ale měla pocit, že si snad užívám a všímám víc věcí kolem sebe bez hledáčku fotoaparátu. Nevím, jestli to byla náhoda a nějaké souznění s momentálním rozpoložením, nebo to tak u mě opravdu funguje. Budu to muset ještě prověřit. 

Kdybych si koupila trpaslíka....

.... do rána mi z něj vyroste obr. Na korálkovací víkend v Janově nad Nisou se těšíme všichni celý rok. My s Klárou na korálky, kluci si připraví vlastní program. Letos se mi úplně jet nechtělo. Přece jen David má ještě dietní omezení, které bezstarostné cestování trochu komplikují. Nakonec jsme ale vše vymysleli, naplánovali a v pátek ráno vyrazili. Začínali jsme exkurzí v GB Beads. Prošli jsme celou výrobu, na vlastní oči viděli, že výroba mačkaných korálků není tak úplně legrace. Pokochali jsme se ve skladech. To byl opravdu sen! Nakonec jsme nemalý peníz zanechali v podnikové prodejně. To ale prostě nešlo vynechat. Objeli jsme ještě nějaké korálkové obchody v Jablonci. To si vždy připadám jako v ráji (dokud nedojdu s vrchovatým košíkem na pokladnu). Odpoledne jsme šli s Klárou korálkovat. Kluci bohužel kvůli nepřízni počasí museli zůstat v penzionu. A.... a tím jsme vlastně skončili. Večer manžela schvátila horečka, zimnice, zuby mu úplně drkotaly. Takže v sobotu ráno jsme opět zabalili a jeli domů. Tak rychlý prodloužený víkend jsme ještě neměli.

Začátek prázdnin

.... patří u nás u tradičně pobytu u moře. Letos tomu nebylo jinak - stejný ostrov, stejný hotel, stejní milí lidé... Ale přece jen bylo něco jinak. Bylo nás o jednoho méně. Na mě to padlo večer před odjezdem. Uvědomila jsem si, jak rád sem můj tatínek jezdil, jak se vždy moc těšit. Ještě v nemocnici jsem mu povídala o právě probíhající rekonstrukci hotelu.  I první dny byly pro mě psychicky náročné. Nevím ani kolikrát jsem musela vysvětlovat, odpovídat na otázky - proč, jak, kdy. Uff... To je daň za to, že nás v hotelu všichni znají.

Ale snad to byly jen moje chmury, ostatní si užívali vody a slunce plnými doušky. Omlouvám se za množství fotek. A jsou to paradoxy na tom světě - fotky jsou dělány foťákem mého tatínka. Dva dny před odjezdem jsem totiž zjistila na své foťáku závadu. Vzhledem k tomu, že v té době byly zrovna červencové svátky, vypadalo to, že budeme letos bez fotek. Pak mi ale maminka přinesla tátův foťák, ať si ho vezmu. Nestačila jsem ani přečíst návod, jela jsem na automat, abychom alespoň nějakou památku měli. Nedopadlo to až tak špatně.

Moje životní láska tu na mě opět čekala. Hotelový kocour Rodrigo. Přestěhoval se tedy do sousedního hotelu. Nevím, jestli je to proto, že náš hotel byl přes zimu kvůli rekonstrukci na dva měsíce uzavřený, nebo díky tomu, že se tu začal roztahovat jiný černobílý kocour. Je to loňské kotě, Klára si pamatuje, jak ho krmila chovala, je nevykastrovaný, docela bojovný a hodně drzý. To náš vykastrovaný Rodrigo upřednostňuje klídek, pohodičku a mazlení. Kluci si do oka nepadli, byla jsme svědkem několika jejich půtek. Nicméně i tak jsme se s Rodrigem scházeli každý den a tu svou chvilku na mazlení jsme si vždy našli.

Jen co jsme však zamávali Kypru z okénka letadla, začaly opět problémy. David si zřejmě přivezl suvenýr, buď z hotelu nebo z letadla. Už týden bojujeme se salmonelózou. Teď už je z nejhoršího venku, i když problémy stále přetrvávají. Bylo to ale hodně zlé. Tašku  a žádost o přijetí do nemocnice od naší paní doktorky už jsme měli připravené. Protože dobře pil, zvládli jsme to nakonec doma. Stejně ale mám pocit, že prázdniny pro nás skončily. Nějak si nedovedu přestavit, jak dlouho bude mít ještě problémy, přesně nemám v hlavě porovnané, co všechno bude obnášet následující dieta. Nevím, co všechno mám v nadcházejících dnech a týdnech zrušit. Musím teď dospat pět probdělých nocí, které mám za sebou. Pak snad budu vidět vše jasněji a optimističtěji.