Jaro

Miluju jaro. Jsem vyloženě jarní a letní typ. Miluju, když všechno kvete, bzučí. Každý rok se na tohle období těším. Těším se, jak budu nabitá energií, všechno mě bude bavit.

Letos je to takové zvláštní. Ano, solární baterky mám docela obstojně nabité, v tomto směru si stěžovat nemůžu. Ale již několik týdnů se potýkám se zvláštním pocitem. Pocitem, že něco je špatně. Nevím co. Čekám, odkud přiletí nějaká špatná zpráva. Znáte ten pocit, když se na vás někdo rozmáchne, že vás uhodí. Vy se přikrčíte a čekáte, až rána dopadne. Tak přesně v tomhle přikrčení už pár týdnů přetrvávám. Čekám, kdy rána dopadne. Jsem tím otravná svému okolí, protože všechny pozoruju, skenuju a ptám se, zda jsou v pořádku. Docela chápu, že mě mají už dost. 

Snažím se roztýlit. Chodím na procházky a kochám se. Obdivuju krásu květů. A občas něco cvaknu na mobil. 

Minulý týden mě povinnosti zavály do Dejvic. Dostala jsem skvělý nápad, že se půjdu podívat na svojí alma mater. Jako že zavzpomínám na krásná, bezstarostná studentské léta. 

Překvapilo mě, jak se v kampusu na jednu stranu spoustu věcí změnilo. Na stranu druhou spousta věcí zůstává i po těch letech úplně stejná. A jediné, co se mi v tu chvíli vybavilo bylo, jak jsem v prváku seděla pod těmito růžovými rozkvetlými stromy a brečela, že mi nevychází laborky z anorganické chemie. Tak jsem radši zase rychle odešla. 

Omlouvám se za tento příspěvek o ničem. Prostě jsem si nějak potřebovala fňuktnout. Slibuju, že příští příspěvek bude určitě smysluplnější.