pondělí 29. července 2019
Poděbrady
Poděbrady patří mezi naše každoroční stálice. Je to totiž jediný výlet, na kerý přemluvíme i mojí maminku. Vždy to spojujeme s oslavou jejího svátku. Letos jsme to trefili úplně přesně na den. Scénář máme vždy stejný: procházka v centru, obídek, procházka podlé řeky, kafíčko a dobrota v cukrárně a domů. To vše samozřejmě proložené pocucáváním poděbrady. Mám jí moc ráda. Kdysi mi jí strejda vozil v lahvích, když jezdil do Poděbrad služebně.
sobota 27. července 2019
Konopiště
Doufala jsem, že o víkendu podnikneme nějaké větší výlet. Ale protože manžel i o víkendu musel do práce, museli jsme zvolit něco menšího. Neřídím, takže jsem hledali něco vlakem a bez přestupu. Nakonec jsme vybrali zámek Konopiště. Není to tak dlouho, co jsme tu byli, ale to nám vůbec nevadí. Z nabízených okruhů jsme si tentokrát vybrali prohlídku severního křídla a soukromé pokoje rodiny Františka Ferdinanda d´Este. To jsme minule neprocházelli. Přiznám se, že při placení jsem se trochu orosila. Nějak jsem se vůbec nedívala na ceny, řešili jsme pouze trasu. Na částku více než 1000 Kč jsem za dospělého a dvě děti nebyla připravená. Inu, jak říkala má babička, každá sranda něco stojí. Ale stálo to za to. Obě prohlídky se nám moc líbily. Obzvláště soukromé prostory byly velmi zajímavé. Příjemně mě překvapilo, jak hodně si Klára pamatuje z dějepisu. Měli moc fajn paní profesorku, se kterou jí hodiny hodně bavily. Jsem zvědavá, jak jí bude bavit dějepis příští školní rok. Pan profesor, kterou budou mít, patří mezi postrachy školy.
Po prohlídkách interiérů jsme plánovali procházku v zahradě. Zaskočila nás však bouřka a veliký liják. Schovali jsme se tedy na nádvoří a vyčkávali. Po dešti jsme v zahradě kličkovali mezi loužemi a blátem. Ale ten vzdoušek.... hned se lépe dýchalo.
středa 24. července 2019
Odpolední procházka
Kombinace vedra, pracovní povinností a silných dávek atnibiotik není úplně nakloněná k výletům. Nevím, jak si můj pan doktor představuje 14 dní klidového režimu, ale nemůže přece čekat, že budu doma polehávat. Vyrazili jsem alespoň na odpolední procháznku k nám do malešické botanické zahrady. V chládku stromů a u rybníčka se dá příjemně poklidně relaxovat. Jen ty puberťácké řeči mých drahoušků kdybych nemusela při tom poslouchat!
Vrátila jsem se...
...jak na blog, tak z dovolené. Omlouvám se za delší pauzu, já už taková prostě jsem a nikdy nebudu publikovat pravidelně. Hodinky, ba ani kalendář si podle mě nepořídíte.
Jak vidíte na fotkách, historie se opakuje. Mám-li parafrázovat klasika - ve stejnou dobu na stejném místě. I když jsme tu loni psala, že už příští rok ne, nakonec se zadařilo. Těžko popsat, jak ráda jsem byla, že to vyšlo.
Sice se mi od příjezdu, vlastě už těsně před odjezdem, snažilo mé zdraví házet všelijaké klacky pod nohy, byla jsem rozhodnuta si to opravdu užít naplno. Takže jsme každý den vstávala v 6 hodin, vyrážela na procházky po pláži a po blízkém okolí. Miluju rána u moře. Všude klid, minimum lidí, moře jen lehce šumí a tak nádherně voní. Do 8 hodin jsem každý den někdě pobíhala, vše zakončila zaplaváním si v moři. A hlavně - úplně SAMA. Letos i většinou bez foťáku. Nějak jsem měla chuť bloumat jen tak a vše kolem sebe nasávat. Měla jsem pocit, že foťák by mě omezoval.
Zbytek dne jsem už byla samozřejmě plně k dispozici rodině. I když, čím jsou děti větší a samostatnější, tím je vše jednodušší, tím více toho na pláži přečtu a jejich radovánky můžu je zdálky sledovat.
Nebyli bychom to my, abychom si nenašly nějakou kočičku, kterou bychom mohli krmit. Vždy v kufru vezeme kočičí konzervy a granulky. Ještě že letos byl navýšen váhový limit pro zavazadla!
A ještě jednu zvířecí kamarádku jsem si našli. Tahle ještěrka pobíhala celé dva týdny kolem našich lehátek po poskakovala po palmách kolem nás. Evidentně jsme tedy byli my ti vetřelci, ale rozhodla se nás tolerovat. Jedno odpoledne dokonce posedávala na Klářině lehátku.
Udělal jsem si radost a jedno ráno vystala ještě dřív, abych na pláži byla kolem půl šesté a nafotila východ slunce. To jsem ještě nikdy dřív nezvládla.
V hotelu nás letos překvapili změny. Některé k lepšímu. Každý rok v tomto hotelu něco upraví, něco zrenovují. Letos, protože je to jubilejní 40. sezona hotelu, byla dokončena velmi rozsáhlá rekonstrukce. Opravdu došlo k velmi výrazné modernizaci pokojů i ostatních prostor hotelu. Pro mě možná trošku bohužel, protože se hotel proměnil z přijemného rodinného hotelu v luxusní hotel nové generace. Přišlo mi, že se trochu vytratila ta úžasná atmosféra. Spoustu zaměstnanců, kteří v hotelu byli od samého založení, už tu nepracují. Prý je od února nové vedení a s ním přišly změny. Nic moc víc jsme se nedozvěděli, bylo vidět, že ti, kteří zůstali, to něchtěli podrobně rozebírat. Stále ještě jsme tu pár známých, kteří nás srdečně přivítali a zajistili nám naprosto nadstandardní služby, našli. Ale spousta těch námi milovaných chyběla.
Vrátili jsme se již ve čtvrtek 18.7. Ale od té doby řeším své zdravotní problém, obíhám lékaře a cpu do sebe koňské dávky antibiotik. Doufám, že už vše bude brzy za mnou, máme ještě hodně plánů.
pondělí 1. července 2019
Robert Bryndza - Smrtící tajnosti
Anotace z DK:
Jednoho mrazivého rána nalezne po probuzení matka svou dceru v kaluži krve a zmrzlou na malé předzahrádce. Kdo mohl provést takovou věc – zavraždit oběť na prahu jejího vlastního domu, ještě k tomu na Štědrý večer?
Po posledním, velmi bolestném případu se Erika Fosterová cítí zranitelná, ale nakonec se rozhodne, že se ujme i tohoto vyšetřování. Jakmile začne pracovat, objeví zprávu o útocích ve stejné, dosud poklidné čtvrti Londýna. Všechny spojuje jeden detail – oběti byly napadeny černě oblečenou postavou s nasazenou plynovou maskou.
Kniha se mi četla velmi dobře a lehce, ostatně stejně jako všechny předchozí části . Závěr pro mě velmi, velmi nečekaný. Nejsem si jistá, zda by opravdu tohle bylo reálné, ale moc se mi líbil. Rozhodně tento díl řadím k těm lepším ze série s Erikou Fosterovou.
Jednoho mrazivého rána nalezne po probuzení matka svou dceru v kaluži krve a zmrzlou na malé předzahrádce. Kdo mohl provést takovou věc – zavraždit oběť na prahu jejího vlastního domu, ještě k tomu na Štědrý večer?
Po posledním, velmi bolestném případu se Erika Fosterová cítí zranitelná, ale nakonec se rozhodne, že se ujme i tohoto vyšetřování. Jakmile začne pracovat, objeví zprávu o útocích ve stejné, dosud poklidné čtvrti Londýna. Všechny spojuje jeden detail – oběti byly napadeny černě oblečenou postavou s nasazenou plynovou maskou.
Kniha se mi četla velmi dobře a lehce, ostatně stejně jako všechny předchozí části . Závěr pro mě velmi, velmi nečekaný. Nejsem si jistá, zda by opravdu tohle bylo reálné, ale moc se mi líbil. Rozhodně tento díl řadím k těm lepším ze série s Erikou Fosterovou.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)