Průhonice

Pro dnešní horký den jsme se rozhodli schovat do stínu stromů v Průhonickém zámeckém parku. Průhonický zámek je spolu s Průhonickým parkem o rozloze 250 ha Národní kulturní památkou a součástí světového dědictví UNESCO. Zámek dnes slouží jako konferenční centrum pro účely vědeckých seminářů, konají se zde svatby. Prohlédli jsme si to tedy jen zvenku. Hlavní pozornost jsme zaměřili na park. Je zde více než 40 km cest. Vedou zde 3 návštěvnické okruhy, výborně značené. Vybrali jsme si samozřejmě ten nejdelší, dlouhý 10 km, který nás provedl celým parkem.

 

Květů jsme již příliš neviděli, na to by bylo vhodnější navštívit park na jaře, ale i tak se bylo neustále na co dívat. Mě naprosto nadchlo alpinium, jehož rozloha je kolem 6 ha.  Litovala jsem, že na úzké provozní pěšiny je zakázán vstup, ale je to naprosto pochopitelné. Na své si přijdou nejen botanici, ale i zoologové. Potkali jsme ledňáčka říčního, volavku popelavou, káně lesní, bažanta obecného, spoustu dalšího drobného ptactva, ještěrky.

 Pro mě bylo obrovské plus minimum lidí, které jsme potkávali. Pár lidí v bezprostředním okolí zámku a Podzámeckého rybníka, dál se už většina návštěvníků nevydala. U nejvzdálenějšího rybníku Bořína jsme už byli úplně sami. Parádička! Podle reakcí dětí se park zapíše na seznam našich prázdninových evergreenů.

                                                                                     

Něco se chystá...

Udělala jsem si radost a pořídila jsem si pár miminek. No, pár.... Bude to ale oříšek vymyslet, kde je všechny zimovat. Ale to budu řešit až za pár měsíců :-)

Pod Táborem

Tak nevím, jestli nemám pravidelným čtenářům doporučit, aby sem přes prázdniny nechodili. Protože když se zeptám dětí, kam by chtěly vyrazit na výlet, spolehlivě mi vyjmenují místa, kam chodíme každý rok pravidelně. Nic nového, jen to, kde to dobře znají. Je to normální?
Dnes jsme vyrazili do Botanické zahrady Pod Táborem. Ani ne tak kvůli přání dětí, spíš kvůli omezenému času a rozmarům počasí, kdy to na celodenní výlet nevypadalo. Nedávno jsem na internetu četla, že zahrada vychází vstříc návštěvníkům a je otevřena i o víkendech. Měla jsem radost, brala jsem to jako znamení otevírání se lidem. Dnes jsem však byla rozčarovaná. Nejvíc jsme se těšili na skleník, tak jsme měli v plánu začít. Bohužel jsme ale zjistili, že je zavřený. Otevřený je pouze ve dnech školní docházky. O prázdninách smůla. Také nás překvapila posílená ochranka. Důchodci v luminiscenčních vestách hlídali doslova každý náš krok. Běda, když jsme vstoupili v zápalu krmení kachen na malý proužek trávníků. Mimochodem kachny jsou stále stejně hladové a batoh naplněný starým pečivem byl prázdný v rekordním čase.

I tahle Davidova hra nenašla u strážců pochopení.  Jeden aktivní strážce mu vysvětlil, že si takhle s kočkou hrát nesmí. Je to totiž šelma, může mu ublížit. Přeci jasně vidí, že se chystá k útočnému skoku. Ach jo.

Ve výsledku jsem byla ze zahrady trochu rozčarovaná. Prostředí stále krásné, i když míst, kam je vstup zakázán, přibylo, ale kazí to přístup lidí.

27/52 Most

27/52 Most

29/52 Bílá, modrá, červená

29/52 Bílá, modrá, červená

Když jsem viděla, jak si Klára šije náramek na francouzštinu, bylo mi hned jasné, že mám téma splněné :-)

28/52 Na zemi

28/52 Na zemi

26/52 Oprýskaný/otlučený

26/52 Oprýskaný/otlučený

Demolice domu v Larnace

24/52 Vůně ulice

24/52 Vůně ulice

7/52 Pohyb

7/52 Pohyb

Jsme doma

 Včera jsme se vrátili. Stejné místo jako vždy. Už bychom snad ani neuměli jet jinam. Máme vždy pocit, jako když se vracíme domů. Nebo já ho alespoň mám. Uklidňuje mě, že je stejný personál i část hostů. Takový pocit, je všechno je jak má být. Obzvlášť letos se mi podařilo se za dobu pobytu sklidnit se, nic neřešit, téměř ani nemyslet. Skvělý pocit!

l

Kamaráda jsem tedy měli nového. Přesněji ne tak úplně nového, jsou mu dva roky, známe ho od kotěte, ale vloni takhle přítulný nebyl. Letos s námi na lehátku trávil celé dny. Kam se poděl můj Rodrigo, to se nám však nepodařilo zjistit.

Výlet do Larnaky jsme poslední roky kvůli vedrům vynechávali, letos jsme konečně jeli. Prošli jsme ty nejdůležitější a pro nás nejzajímavější místa.

A nejvíce času samozřejmě na pláži, v moři a v bazénech. Letos jsem odjížděla s pocit, že tentokrát určitě naposledy. Při odjezdu domů mě ten pocit nějak začal opouštět. Teď si nějak nedovedu představit, že bych to tu už nikdy neměla vidět. Tak schválně, co bude za rok?

25/52 Slunce

25/52 Slunce

Nějak mi témata utíkají. Ale jistě chápete, že ta minulá - Volný jako pták a Vůně ulice - jsem fotit nemohla, když jsem byla s Davidem zavřená 2 týdny doma. Nafotím je dodatečně, i když to úplně nesouzní s pravidly výzvy. Ale pro sebe bych je doplnila ráda.