Ráno mi udělalo radost spoustou světla. To se děti hned lépe tahají z vyhřátých postýlek. Je škoda, že to nebude na dlouho. Na cestu do školy jsme s sebou vzala foťák a prošli jsme se s Davidem po parku.
Pohled na teploměr mi moc radost neudělal. Mám stále sukulenty na balkoně. Raději jsem dnes ty nejchoulostivější odnesla. Ale větší část odvážně nechala užívat si sluníčka. Doufám, že ráno bude alespoň o stupínek tepleji. Přece je nemůžu odstěhovat do tmavé chodby. Když je polechtá sluníčko, tolik se snaží
.... nám dnes začaly. Ani nemůžu říct, že zasloužené. Mám pocit, že hlavně David je doma pořád. Jen za říjen měl již 3 dny ředitelského volna. A další bude v listopadu. Chápu, že děti jsou nadšené, ale zajímalo by mě, jak to řeší rodiče, kteří mají pevnou pracovní dobu. Naštěstí jsem schopná si volno zařídit, tak jsme si to mohli užít. Dopoledne procházka po Olšanských hřbitovech. V našem nejbližším okolí to nejlepší místo na obdivování podzimních barev. Jen kdyby ta matka neprudila s foťákem.
A odpoledne slíbení Lichožrouti. Klára je četla před pár lety, s Davidem právě dočítáme třetí díl. Na film jsme šla docela ochotně, což je u mě výjimka. Nebyla jsem tak úplně nadšená, jak jsem čekala. Knížky my byly příjemnější. Ale rozhodně je to nejlepší animák, který jsem byla nucena v posledních letech zhlédnout.
...jsem nic nenapsala. Už bych si asi měla zvyknout, že prostě nejsem schopná nějaké pravidelnosti. Mám pocit, že mi zoufale všechno chybí. Nejen onen zběsile pádící čas, ale hlavně síla, energie, vůle.. Co se mnou?!
Chtělo by to alespoň rychlé ohlédnutí. Ale ona i ta skleróza nějak začíná nějak pracovat. Snad podle fotek dám něco dohromady.
Příjemné odpoledne v Havlíčkových sadech - Vinobraní na Grébovce. Krásné počasí, program pro děti, ale moc, moc, moc lidí. Druhý den jsem se dočetla, že byl překonán dosavadní rekord v návštěvnosti. To bych si opravdu odpustila, lovec rekordů nebyl. Všude bylo spoustu lahůdek a lákadel, ale fronty mě natolik odradily, že jsem si nekoupila ani ten burčák, na který jsem se chystala.Ale zbytek rodiny byl spokojen, jen ta protivná asociální matka jim to trochu kazila.
Na jeden z dalších víkendů jsme se rozdělili. Zatímco my s Klárou zůstaly doma, kluci vyrazili do Lešan na Dětský den do Vojenského muzea. David přijel tak nadšený! Skoro mě děsí, jak ho vše, co se týká zbraní, armády a války zajímá a vzrušuje.
Nezanevřeli jsme ani na kulturu. Zvládli jsme první koncert Klářiny flétnové třídy.
A tenhle víkend ve znamení baletu. Opět bylo trochu dusno, omítly jsme totiž s Klárou její účast se sólem. Na rozdíl od pana učitele si nemyslíme, že 3 týdny tréninku jsou dostatečné. Tolik času totiž Klára na své sólo měla, protože stále nebyl čas nějaké sólo ji přidělit. Muselo se totiž nejdřív vybrat pro jiné. Počítaly jsme tedy pouze s nedělní skupinovkou - Valčíkem hodin z baletu Coppelie.
Za něj dnes bylo Čestné uznání za 5. místo.
Ale v úterý večer mi volal pan učitel, zda by Klára ve středu nemohla být o půl hodinu dřív na hodině. Rozhodl se totiž, že bude dělat ještě Pas de trois z Paquity. Prskala jsem, ale bylo mi jasné, že kdybych to nedovolila, Klára by si už nic moc zajímavého nezatancovala. Takže zkoušeli opravdu pouze jednou, podruhé už to bylo naostro před porotou. Výsledkem bylo Čestné uznání za 5. místo. Musím říct, že jsem se při jejich vystoupení docela styděla. Jako parodie na balet docela dobrý, ale myslet vážně to snad nikdo nemůže.
Jsem ráda, že už to hrůzu máme za sebou!
Doufám, že dostanu nějaký impuls a začnu zase přispívat pravidelněji. Nějak bych vůbec potřebovala přeorganizovat nastavení svého vnitřního já. Stále si připadám jako ve vleku a někde cestou ztrácím to, co jsem doopravdy já. Nevím, jak z toho ven.
Teď mě Klára asi zabije. Ale jsem tu mrtvá smíchy. Našla jsem na youtube náhodou tohle video. Tak holčička s dvěma copánky je Klára v prvním roce baletu :-))). Doufám, že se to nedozví :-)
