Valmont

Na dnešní večer jsem se obzvlášť těšila. Čekala nás hra plná intrik a svádění, která má podle slov autora libreta a choreografa Libora Vaculíka jediné pravidlo - nezamilovat se. Vstupenky jsem tentokrát kupovala již na konkrétní obsazení, pro velký zájem bylo totiž toto představení přidáváno s tím, že tančit bude premiérové obsazení - tedy první sólisté baletu Tereza Podařilová a Alexander Katsapov. Oba jsou skutečně špičkoví tanečníci, které by nám mohl svět závidět. Navíc Terezka Podařilová je moje srdeční záležitost, měla jsem možnost ji sledovat od jejich první krůčků na scéně ND a měla jsem to štěstí, že jsem i mohla poznat i trošičku jinak než jen z jeviště. Přiznám se, že vzhledem k tomu, že jsme téměř stejně staré už jsem ani nedoufala, že jí ještě uvidím v takovéhle bombastické roli. Klára samozřejmě chtěla jít také. Měla jsme z toho trochu strach. Práci choreografa Libora Vaculíka znám velmi dobře. Vždy jsem jeho balety měla moc ráda. Jsou spíše neoklasické až moderní, ale postavené na výborné znalosti klasického baletu. A vždy velmi epické  a emotivně velmi silné. Jen vím, že ve své vyjadřování dokáže být také velmi vulgární, pokud to příběh snese. Některé jeho práce byly doporučovány divákům od 15 let. Proto jsem si vyměnila pár mailů s panem Katsapovem, který mě ujistil, že erotické scény jsou decentní a že se snad desetiletá slečna moc červenat nebude.
Představení samotné je pojato velmi komorně - na jevišti je pouze 10 účinkujících. A to ještě 4 role jsou spíše "chodící". Žádné davy, žádné sbory, jen hlavní protagonisté. A to ještě, podle mě , sílu příběhu umocňuje. Sám příběh je zachycen tak, jak ho známe například z Valmonta Miloše Formana. Je proložen čtením dopisů, které si hlavní hybatelé příběhu mezi sebou vyměňují. Výprava je nádherná. Krásné výpravné kostýmy, kterých hlavně markýza de Merteuil vystřídá nepočítaně. Samotná choreografie je skvělá. Silná dueta plná náročných zvedaček jsou pro choreografa typické, při jejich sledování se mi až tajil dech.Obzvláště při duetu Valmonta s paní de Tourvel, kdy jí on vyžene ze svého domu, se mi opravdu ježily chlupy na zádech. Terezka Podařilová prokázala, že je právem první sólistkou baletu a že rozhodně do baletního důchodu nepatří. Už dlouho jsem neodcházela z baletního představení takhle nadšená.
I Kláře se, myslím, představení velmi líbilo. Jen nad jejími "proč" jsem se ještě večer docela zapotila.

Fotku jsem si půjčila z internetu.

Kytičková sada

Konečně jsem došila náramek a mám hotovou celou sadu. Náušnice jsem ušila před měsícem na srazu korálkové školy. Protože dnes je další sraz, na který jsem slíbila, že přinesu ukázat vše hotové, musela jsme sebou hodit. Nevím, proč mi tak dlouho trvá dokončení rozdělaných projektů. Prostě nad sebou potřebuji bič v podobě pevně daného termínu, pak mi to šije. Už se těším na dnešní obšívání knoflíku. Jen nevím, kdo mi bude radit. Klára je nemocná, tak musím jít sama.

Chinois

Už jsme tady dlouho nevařili. Je to dáno trošku i tím, že v poslední době nějak málo experimentuju a zkouším nové recepty. David hodně s jídlem zlobí a ochutnat nic nového nechce. Proto neustále točím pár ověřených jídel dokola. Tentokrát mi to však nedalo, podlehla jsem tlaku jedné pečící skupiny na FB. Francouzský koláč chinois jsem chtěla vyzkoušet už dlouho. Recept jsem si půjčila z mého oblíbeného blogu Crustycorner. Udělala jsme dobře. Koláč oje opravdu moc dobrý, díky náplni krásně vláčný. Chutnal celé rodině, i David si přidal. Je téměř bezpracný, jen trošku náročnější na čas díky delšímu kynutí. Ale výsledek rozhodně stojí za to. Určitě vyzkoušejte, kdo jste ještě nepekl.

Soutěžní květina

Po delším čase jsem zase vzala do ruky jehlu a korálky. Ale ne proto, abych dokončila nějaký z rozpracovaných projektů nebo trošku pohnula s úkoly z Korálkové školy, ale proto, abych ušila náhrdelník do soutěže, kterou pořádal prodejce korálků Korálky.cz. Úkolem bylo ušít náhrdelník - květinu podle návodu Jitky Sůsové. Sama autorka návodu potom bude vybírat vítězný výrobek. Stihla jsme to tedy doslova za pět minut dvanáct, protože dnes byl poslední termín pro odeslání fotky. Květina je oboustranná. Přiznám se, že jsem  proklínala, že jsem se do soutěže přihlásila, šila se mi velmi špatně. Také jsme si uvědomila, jak nás s návody rozmazluje naše paní učitelka z korálkové školy. Tam jsou návody mnohem detailnější, vše rozkreslené krok po kroku. Zapotila jsem se a když mi dnes v jednu hodinu ráno těsně před dokončením rupla nit tak hloupě, že jsem myslela, že ji nedokážu navázat, vzteky jsem se málem rozbrečela. Ale uff, stihla jsem to a fotka je odeslaná. Barvy korálků jsem vybrala prostě jen tak, protože se mi líbily. Teď, když se dívám na fotku, vlastně ani nevím, jestli jí budu mít k čemu nosit :-).

Baletní mládí 2014

Tak další baletní soutěž za námi. Při každé se dušuju, že to je opravdu poslední, na kterou jdeme. Po pár měsících vychladnu, nechám se obměkčit Klářiným nadšením a nechám ji, aby se přihlásila. Jen co vejdu do šatny, hned se mi vybaví, proč tam být nechci a nejraději bych se otočila na podpatku a šla domů.
Tentokrát to pro nás nebylo tolik časově náročné. Vzhledem k tomu, že byla prostorová zkouška v pátek večer (už tam, jsem se rozčílila!), stačilo, když jsem na soutěž dorazily až ve 13 hodin. Klára startovala ve třech kategoriích - sóla, duety a skupiny.

Nejvíce se povedl duet. Holky získaly čestné uznání za 6. místo. Není to špatné, když uvážím, že začaly zkoušet až v průběhu září. Bylo to vlastně jediné ocenění ve 2. kategorii, které naše škola získala. Jsem zvědavá, jestli to pan učitel ocení!

V Klářině věkové kategorii startovalo 41 soutěžících. Klára skončila lehce pod polovinou. Není divu, když "někdo" pomotá strany a přehodí diagonály. To pak může piruety točit sebelépe a není jí to nic platné. Zapracovaly nervy.
Skupinový tanec tu radši ani ukazovat nebudu, leda by chtěl někdo vidět, jak vypadá číslo, které se vůbec netrénuje :-). 6 holek prostě není schopných a ochotných se domluvit na nějakém tréninku navíc. Potom ale nevím, proč chtějí na soutěž.
Zase jsem byla nucena vyslechnou si nějaké drby ze zákulisí, zase jsem o něco znechucenější a otrávenější. Byla jsem překvapená, jak neuvěřitelně roste kvalita soutěžících. Některé děti podávají s přehledem profesionální výkony. Zajímalo by mě, kolik času tyhle děti stráví na sále, jestli stihnou i něco jiného. Je ale jasné, že pokud chtějí v tomhle oboru něčeho dosáhnout, jinak to nejde. I když jsem dostala z jiné školy nabídku dalších tréninků pro Kláru, odmítla jsem. Budeme muset naopak její aktivitu na baletu utlumit. Chce zkusit přijímací zkoušky na osmileté gymnázium, takže se už musí začít připravovat. Je to tedy opět něco, o čem nejsem úplně přesvědčená, ale to je na delší povídání :-)

Intervaly se prodlužují

Nemohu ani uvěřit, že jsem tak dlouho nic nenapsala. Vidím, že to tu neodvratně směřuje k měsíčníku. Pokusím se polepšit, ale raději nic neslibuju. Tak alespoň pár střípků z toho, co jsme v uplynulých 14 dnech zvládli.

Zašli jsme si do Mořského světa. Chodíme sem velmi rádi, hlavně děti. Vždy hlídám, kdy se vstupné objeví na nějakém slevovém portálu a zhruba jednou za rok si návštěvu zde užijeme. Jen s focením je to tu špatné. Blesk se používat nesmí, což naprosto chápu a respektuju. A tak si z každé návštěvy přinesu nafocenou spoustu barevných šmouh. Ještě že se najdou i nějaké stacionární objekty :-).

Ve své baletní škole Klára absolvovala jednodenní seminář klasického baletu pod vedením profesorek baletní konzervatoře. Přišla nadšená, plná dojmů. Trénink byl prý velmi náročný. Byť byly paní profesorky velmi milé a hodné, je znát, že mají na své studenty podstatně vyšší nároky než jsou zvyklé naše baletky. Nepamatuji se, kdy  takhle v osm večer Klára  odpadla.

Do Prahy dorazil legionářský vlak, tak se na něj děti vyrazily s tatínkem podívat. Kláře se zpočátku moc nechtělo, ale protože jako druhou alternativu na nědělní odpolední program měla studium, nakonec se ke klukům připojila. A přišla nadšenější než David. 

A ještě vám musím říct, že zázraky se dějí. Minule jsme se zmiňovala, že Jonda je moc nemocná. Prožily jsme spolu na veterině hodně času. Vyzkoušeli na ní různé léky, její trus poslali na bakteriální a parazitární rozbor, vše bez výsledku. Její stav se velmi zhoršoval, nejedla, nepila. Musela jsme jí krmit stříkačkou a i tak zhubla přibližně čtvrtinu své váhy. Paní doktorka si s ní nevěděla rady. Poslední možnost, která přicházela v úvahu byl nějaký nádor nebo cysta na vaječnících. To by vyžadovalo rtg a následnou operaci s nejistým výsledkem, protože morčata prý velmi špatně snáší narkózu. Do toho jsem jít nechtěla. Cítila jsem, že jí už moc trápím. Proto jsme všechny léky, umělou výživu, probiotika a já nevím co všechno jsem do ní cpala, vyhodila s tím, že už jí nechám v klidu umřít. Ještě jsem si pohrávala s myšlenkou, že jestli seberu dost sil, odnesu ji na smrtící injekci, aby se už netrápila. Po mém rozhodnutí jsme jí jeden den neviděla, nevylezla z domečku ani na chvilku. Další den jsem šla ráno do kuchyně téměř s jistou, že už ji živou nenajdu, ale mýlila jsme se. Jonda seděla s čumákem zabořeným v seníku a jedla a jedla. A jako v pohádce jí téměř bez přestání dodnes. Celé dny putuje mezi miskou a seníkem, jakmile něco dojde neodbytně piští, dokud zásoby nedoplníme. Už má téměř zpět svou váhu. Když jsem to telefonovala paní doktorce na veterinu, nechtěla mi věřit, prý už také nevěřila, že by se z toho Jonda dostala. Zázraky se opravdu dějí! 

Hezký víkend!

Poslední letošní květy

Vidím, že se tady z toho stává nepravidelný občasník. Týdeník evidentně nezvládnu, doufám, že neskončím s měsíčníkem :-). Ale ono není nic veselého, o čem by se dalo psát. Práce moc, času málo. Mám pocit, že teď nejvíce času trávím s Jonáškem na veterině. Je moc nemocný (i když je to holka, mužský rod už zůstal). Silné průjmy ho trápí už třetí týden. Paní doktorka si s ním už neví rady. Tento víkend budeme sbírat trus na rozbor. Ale vidím to hodně černě, moc se bojím, když vidím, jak odchází před očima, teď už i přestává jíst.

I David má zdravotní obtíže. Čeká nás vyšetření na neurologii ( objednací lhůta více než měsíc a půl mě tedy dostala! ), EEG, CT a jiné radosti. Ani se nějak nedokážu radovat z prvních jedniček, které nosí ze školy.

Abych měla alespoň něco hezkého, alespoň poslední letošní květy kaktusu. Mám ho u rodičů. Mamka mi volala, když jsem cestovala po Praze, že ještě rozkvetl. Zastavila jsme se alespoň na skok pro jednu fotku. Je jen z mobilu, nebyl čas upravit pozadí, byl to fakt let. Ale z  květů mám vážně radost!