Duha

Takováhle krásná duha se udělala dnes odpoledne před našími okny. Tak honem, kde je hrnec s pokladem?!

Lososové náušnice

V neděli jsme byly s Klárkou na srazu korálkové školy. Šily se náušnice. Za tři hodiny jsme neušila ani jednu, protože obšívání rivolky mi dalo pořádně zabrat. Pro velký úspěch jsme si to musela několikrát zopakovat než rivolka konečně zůstala, kde měla být a obšití připomínalo alespoň trošku kruh a ne trojúhleník či vajíčko. Dnes jsem se dostala k došití a zvládla jsem ušít i druhou. Ta šla o poznání lépe, i když ono to také není.
Plánovala jsem si, jak budu o prázninách korálkovat. Ale hezké počasí hatilo mé plány, pořád jsme někde přes den pobíhali , po nocích jsme doháněla práci a domácnost. Takže se mi nahromadilo hodně korálkových restů, s úkoly ze školy máme obě s Klárkou pěkný skluz. Doufám, že s nadcházejícím podzimem se nějaký čas najde a vše stihneme dodělat.

Žleby

Prázdniny kvapí do svého závěru a my si uvědomili, že jsme letos nenavštívili žádný zámek. Sedli jsme nad mapu, vybírali , chtěli jsme něco, kde nehrozí ty děsivé davy lidí. Nakonec jsme vybrali zámek Žleby. A byla to výborná volba. Zámek má v rekonstrukci fasádu, takže moc fotogenický není, ale to byla snad jediná chyba na kráse.

Zámek jsme prošli opravdu úplně celý, zakoupili jsme si vstupenky na dva okruhy. David mě velmi příjemně překvapil. Myslela jsem, že zvládne jednu prohlídku a bude zlobit. Plánovala jsme tedy, že na druhý okruh nepůjdu a počkám s ním v parku. On ale moc chtěl i na ten druhý, nutně totiž potřeboval vidět zbronici. A je pravda, že zbrojnice by mu k úplné spokojenosti stačila, půl dne by tam klidně vydržel. I vystoupení šermířů, které bylo součástí prohlídky, ho ohromě nadchlo. Nevím, kde se v něm to nadšení pro zbraně bere.

Odpoledne jsme vyrazili do zámecké obory, která se pyšní chovem bílých jelenů.

Nejen jeleni, ale i mufloni, srnky, prase divoké, volavky, čápy zde byli k vidění. Já si vychutnala obzvláště toho čápa, takhle zblízka jsme ho ještě snad nikdy neviděla. Tatínek s Davidem a Klárkou se vyřádili u divočáků, kteří nadšeně jedli z ruky pampelišky a divoce se chovali jen vůči sobě právě v boji o šťavnaté lístky.

 Měli jsme štěstí a stihli jsme neplánovaně i cvičení dravců s odborným výkladem.Víme už například, že výr velký létá naprosto neslyšně díky svému peří, orel mořský má nesmáčivé peří a navzory svému jménu žije v blízkosti rybníků, luňák hnědý je výborný vzdušný akrobat a orel skalní umí být pěkně náladový.

Teď nám jen zbývá doplnit si vzdělání v oblasti filmových pohádek, protože když na nás paní průvodkyně vychrlila, jaké pohádky se zde točili, zjistili jsme, že jsme neviděli asi jednu.

Výstava exotický ptáků

...se konala v Botanické zahradě Na Slupi. Tam jsme přece nemohli chybět! Škoda, že tahle zahrada nemá nějakou permanentku, určitě by se nám vyplatila. Snad nikam nechodíme častěji než sem. Mám to tu moc ráda. Jako dítě jsem sem chodila s babičkou, potom s kamarádkou, když jsme se vrhly na pěstování kaktusů. Takže je v tom i trocha sentimentu, to přiznávám.

Dnes jsme si tedy příliš klidu, pro který sem tak ráda chodím, neužili. Zato jsme si užili spoustu křiku a rámusu. Takoví fešáci a tolik hluku nadělají. Děti zpočátku žadonily, že abychom si papouška koupili.  Hodně vystavovaných ptáků bylo po výstavě určeno k prodeji. Ale po hodině už David stál u východu se zacpanýma ušima a ptal se, když už půjdeme pryč.

Ale klidu od lidí jsme si užili opravdu dostatek, návštevníků bylo jen pár. Využili jsme také ochotných pořadatelů a vyslechli zajímavosti z ptačí říše.

Po dnešní návštěvě je nám jasné, že papoušky se budeme opravdu kochat jen na výstavách. Není nad tiché hlodavce!

Některé vystavované exponáty byly opravdu hodně zvědavé, občas jsem si nebyla jistá, kdo ho si vlastně prohlíží.

Určitě se zase za rok půjdeme na tu přehlídku barev podívat.

Se strašidlem za strašidly

Před několika dny mě kontaktovala Jitka, že organizuje pro své kamarády a známé podvečerní procházku Prahou za strašidly. Zda se nechceme připojit. No aby ne! Procházku pro nás uspořádalo Muzeum pověstí a strašidel.

Byly to pro nás velmi zajímavé dvě hodinky. Spoustu jsme se dozvěděli o pražských strašidlech, pražských pověstech, vyslechli jsme spoustu zajímavých příběhů, které se váží k různým stavbám v Praze. A také jsme se dostali to postranních uliček Starého města, kde jsme nikdy v životě nebyli.

Klárku výklad zaujal, na každé nové strašidlo se moc těšila.

Na Davida to bylo trochu moc dlouhé, ke konci už ho to nebavilo A občas se bál, obzvláště, když jedno strašidlo o mě projevilo zájem.  :-)

Jitko, děkujeme za organizaci. Byl to super večer!

Mirakulum

Na přání dětí jsme dnes zavítali do zábavního parku Mirakulum. Pro děti je to asi Země zaslíbená. Nepřeberné množství houpaček, nejroztodivnějších prolézaček, klouzaček, tobogánů a podzemních labyrintů. Obzvláště ty podzemní jeskyně, sluje a bludiště naše děti lákaly. Mně, asi jako příliš úzkostnému rodiči, vadilo, že děti někde zalezly, zmizely a vylezly po více jak půlhodině někde úplně jinde. Neměla jsem o nich přehled. Asi u poslušnějších a opatrnějších dětí tohle problémem není, ale s našimi rarachy se člověk musí mít pořád na pozoru. Shlédli jsme také dvě povedná vystoupení kouzelníka, prošli jsme si naučnou lesní stezku. Věřím, že tohle rozhodně nebyla naše poslední návštěva!

David připraven na sestup do temnot

V Toulcově dvoře

Téměř přsně po roce jsme vyrazili do Toulcova dvora na výstavu morčat. Všechny "exponáty" jsme si pečlivě prohlídli. Já se utvrdila v tom, že nejhezčí je obyčejné hladkosrsté morče. Takové skinny morče (bez srsti), nebo naopak morče peruánské, u které pro dlouhé chlupy netuším, kde je začátek a kde konec, pro mě opravdu není. Chvilku jsme pozorovali hodnocení poroty - je to opravdu věda. Fascinovalo mě, jak zvířátka jsou již zvyklá, trpělivě sedí, čekají, nechají se obracet. Prostě profesionálové.
 

Ceny pro vítěze

 
Pak už jsem jen udělali povinné kolečko, kolem domácích zvířat.

 
Čuniky horko zmohlo.

Kozy byly přesvědčené, že za plotem je tráva zelenější a šťavnatější.

A trochu lumpáren nakonec.

Letní kino

Obchodní partner našeho tatínka pořádal dnes večer rodinný večer - promítání rodinného filmu v letním kině. Čekání na tmu vhodnou pro promítání dospělým zpříjemňovalo grilování, pro děti byl připraven zábavný program. Například malování na obličej. Toho se zúčastnila jen Klárka, David odmítl - přece na něj nebude sahat nějaká cizí paní.

Dalším bodem programu bylo zábavné vystoupí dvojice "Vanda a Standa" plné písniček, tancování a soutěží. I to David zpočátku bojkotoval, nakonec se však osmělil a po boku Klárky se také zapojil.

Po setmění se promítalo - film Asterix a Obelix ve službách jejího veličenstva. Děti se bavily moc, i když jsem přesvědčená, že obzvláště David nemohl všemu rozumět, i Klára, myslím, všechny vtípky nedocenila. Ale spokojení byli oba dva. Vlastně my všichni čtyři.

Slunečnice

 Při dnešní cestě mě zaujala malá slunečnice, která vyrůstala přímo ze zdi. Kam všude se semínka nezatoulají!

I včelka na ní pracovala :-).

Opět za zvířaty



Tahle krasavice nám zvědavě nahlížela okénkem do auta



Tuhle rodinku jsme pozorovali snad půl hodiny. Ještě že cesta byla dost široká na objíždění

Surikaty při přeletu malého sportovního letadla

Naše dnešní kroky vedly do Dvora Králové do ZOO a na safari. Vlastně jsme na radu paní pokladní začali safari. Jeli jsme vlastním autem, zdálo se nám lepší než vláček. Nechtěli  jsme totiž být nikým časově omezováni a v klidu si postát, kde se nám bude líbit. Toho jsme hojně využívali, takže jsme tam velkou část  dne stávili. Byla jsme na safari poprvé a úplně mě to nadchlo. Zvířata projíždějící auta buď ignorovala nebo se na nás šla zvědavě podívat. Jeden africký beránek se nám prostě o auto opřel a odmítal odejít, tam jsme museli postát déle, než jsme chtěli, než si to kluk rohatá rozmyslel. Opravdu nádhera. Ani bych už nemusela do ZOO.
Ta mě naopak příliš nenadchla. Bylo to hlavně způsobeno ohromnými davy lidí. A dětí. Probouzely se ve mně Herodesovi pudy. Nejvíc mě však ničily kočárky, respektive maminky s kočárky, které je používaly  jako buldozer. Jejich děťátko je přeci malé a chce teď hned vidět opičku, slona, rybičku... (dosaď dle potřeby). Proč by chvilku čekaly, když můžou lidi u výběhu krásně kočárkem rozrazit a hned je místa dost. Také jsme jezdila s kočárkem,jistě jsme také někomu přejela přes nohu, ale nikdy to nebylo úmyslné a následovala pokorná omluva, ne vítězoslavný úsměv s pokřikem "Už vidíš dobře!".
Také mi vadilo, že věština výběhů je obehnána sklem. Sklem řádně upatlaným, samozřejmě. Jenže při slunečném počasí jako bylo včera jsem spíše než zvířata viděla svůj vlastní odraz. Musela jsem si pak různě výhled stínit a dále sklo náležitě opatlávat. O tom, že nešlo téměř fotit, ani nemluvím.
Ale i tak se nám výlet velmi líbil, zážitek ze safari lehce přehlušil nepříjemnosti v ZOO. Na závěr prohlídky si naše děti zařádily n úžasném provazovém hradě, který je u vstupu do ZOO, takže David v autě usnul snad dříve, než jsme vyjeli z parkoviště.
Omlouvám se za množství fotek, ale zvířátky jsou má slabost, zebry obzvlášť!

Oslava

Dnes bych měla správně oslavovat, že jsem již 12 let vdanou paní. Jenže.... Klárka má v pondělí svátek. Přála si  malou oslavu s dědou a babičkou. Jiný den se to nehodilo, tak jsme tedy slavili dnes. Doufám, že výročí svatby budu moci oslavit za rok! Moc si přála dort. Co bych pro své dítě neudělala, a tak jsem se skřípějícími zuby začala tvořit. Vybrala jsem  na své oblíbeném blogu tento recept. Korpus se upekl krásně, šlehačky jsem taky zvládla úžasně vyšlehat. Jen to zdobení pokulhává. Ale zjistila jsem, že mám asi špatný pytlík na zdobení (nebudu přeci za všechno vinit své nešikovné ruce, že), navíc pouze jeden, což při použití dvou krémů není ideální. Musím si tedy nějaké vybavení do příště pořídit. I když jsem se dušovala, že příště opravdu dort koupím a nikdy nic péct už nebudu! Tak uvidím, zda do příští oslavy vychladnu. Je ale pravda, že chuťově je dort luxusní. Je hodně sytý, malý kousek mě úplně odrovnal, ale stojí to za to. Nemám šlehačku příliš ráda, ale takové šlehačka s bílou čokoládou, to je něco úplně jiného! Určitě vyzkoušejte!

Na Vyšehradě

Využili jsme lehkého ochlazení po včerejší bouřce a vyrazili na Vyšehrad. Tohle místo má pro Kláru nějakou zvláštní magii, mohla by tam chodit ob den. Pro Davida program zpestříme vždy návštěvou hřiště, pak už ochotně obdivuje památky. Tentokrát jsme museli vynechat návštěvu hřbitova, byl díky popadaným stromům a polámaným větvím uzavřen. Místo toho jsme si zaplatili vstup do baziliky svatého Petra a Pavla. Děti tam ještě nebyly a já si také ani nepamatuji , kdy jsem tam byla naposledy. Při odpovídání na všetečné dětské dotazy během studia socha a obrazů  jsem se docela zapotila a s hrůzou zjistila, jaké mezery mám ve znalostech Bible. Snad jen křížovou cestu jsem cestu jsem zvládla bez větších karambolů. Tak mám zase co studovat. Jen fotky z baziliky nemám žádné. I když součástí vstupenky bylo povolení k focení, nějak pořád mám asi iracionální zábrany v kostelech fotit. I zde byli kromě turistů lidé věnující se meditaci a motlitbě, přišlo mi hloupé tam rušit s bleskem. Ale byla jsem asi jediná. Ten můj blesk by se tam ztratil. Když já se stále snažím nedělat ostatním to, co by bylo nepříjemné mně...