Již více než rok Klárka touží hrát na klavír. Nevím, kde se v ní tyhle touhy berou, u nás v rodině není hudebně založený nikdo. Vloni jsem to řešit nechtěla, měla jsem pocit, že škola bude dostatečně velká novinka na zpracování a odložila jsem to s tím, že si o tom promluvíme za rok. Trochu jsem také doufala, že jí to pustí, že se nadchne pro něco jiného. Ale po roce byla její touha umocněna ještě tím, že její milovaná paní učitelka ve škole na klavír hraje a Klárce se to moc líbí. Dnes jsme tedy vyrazily na talentovky. O výsledku zkoušek bychom se měli dozvědět do 30 dnů. Klárka prý (musela před komisi sama) měla zpívat, potom jí zkoušeli prsty na klávesách, a potom měla určit, zda písnička, kterou jí zahráli, byla s chybami nebo ne. Na závěr paní učitelka hrála a Klárka měla určit, zda slyší jeden tón nebo dva. To je pro mě dost nepředstavitelné. Prý jí chválili, že určila všechno správně. Tak teď abych se skoro bála, že jí přijmou. I když, jak jsem pochopila, máme jedno velké mínus, že nemáme klavír. Sice jsem do přihlášky uvedla, že nástroj pořídíme, ale bylo nám dost jasně naznačeno, že upřednostní uchazeče, kteří klavír doma mají. Ale přeci nebudu pořizovat klavír, když nevím, zda bude přijatá! To mi přijde trošku ujetý.
