Peklo

Takovýhle výhled se mi naskytl večer z okna. K tomu děsný vítr. Kamarádka mi k tomu napsala: "Jako v pekle". Asi se venku zrcadlila nálada u nás doma.

Korálkování

S hrůzou jsem zjistila, že poslední korálkovací příspěvek jsem dávala v únoru. Skoro to vypadá, že jsme na korálkování zanevřely. To ale není vůbec pravda. Naší korálkovací čest tedy spíš hájí Klára, ale i já jsem něco málo ušila. Tak mrknu, co za fotky k chlubení  v počítači najdu. Asi budou přeházené, ale obě máme svou "značku", tak lehce poznáte, co která šila.

Gratuluji všem statečným, kteří dorolovali až sem! Víc fotek mi už blogger nedovolí přidat, tak uděláme brzy pokračování. A také se pokusím zase něco dokončit, aby bylo čím se chlubit. 

Křest

V polovině srpna vyšla naší paní sousedce nová, v pořadí již pátá detektivka. Na dnešní den byl naplánován křest a my s Klárou jako věrné čtenářky jsme také byly pozvány. Já osobně mám Míšiny detektivky opravdu moc ráda. V dnešní masáži severskými krváky jsou takovým pohlazením po duši, pokud se toto dá o detektivních příbězích napsat. Samozřejmě jsou o mordech, ale hlavní pozornost je zaměřena na psychologii postav, jejich pohnutky, motivy. Vám, kteří Míšiny detektivky znáte, mohu prozradit, že detektiv Bergman se tentokrát vydal až za polární kruh. Není to snaha svézt se na severské vlně, jak mnozí Míšu podezřívají. Je to tím, že norské fjordy považuje autorka za svůj druhý domov, kam se každoročně vrací a velmi dobře tento kraj a zvyklosti jeho obyvatel zná. Ale v knize příští se prý opět vrátíme domů, tentokrát do Beskyd, jak bylo na autogramiádě prozrazeno. Kdo máte rádi dobré české detektivky, určitě neváhejte a některou s kapitánem Bergmanem vyzkoušejte.

Český ráj

... máme moc rádi. Hlavně já k němu mám velmi silný vztah. Když jsem byla malá, jezdívali jsem sem pravidelně na výlety,  v dospělosti jsem často tady trávila s mamkou dovolenou. Později jsem začala "tahat" sem i svojí rodinu a naučila je mít to tu rád. Na dnešní den jsem si naplánovala dojet autem do Sobotky, nechat tu auto, projít údolím Plakánek na Kost, odtud na Humprecht (podle času ev. prohlídka) a pak buď ještě chvíli pobýt v Sobotce nebo vyrazit domů. Začít  ( a skončit) jsem chtěla v Sobotce na náměstí. Ale ouha! Už při příjezdu do Sobotky mi bylo jasné, že to tak úplně nebude. Auta naprosto všude, příjezd do centra uzavřen. Najít místo pro zaparkování vypadalo jako nadlidský úkol. Nakonec jsem našli jediné místo kousek od nádraží. Poptali jsem se, co že se tu děje a on jarmark. To nebylo přesně to, co jsem si přestavovala, ale budiž. Moje chyba, měla jsem se podívat na webovky města, ne jen Humprechtu a Kosti.  Myslela jsem, že se nějak procpeme davem na náměstí, trošku to tam obhlédneme a půjdeme dál. Protrpěla jsem cestu davem a řevem pouťových tlampačů skoro až k náměstí, abychom zjistili, že pokud nechceme zaplatit vstupné 100 Kč na osobu výměnou za papírový náramek, na náměstí se rozhodně nedostaneme. Zkoušeli jsme to z několika ulic, marně. Pak už jsme byli kousek od Humprechtu. Při představě, že se budeme prodírat davem zpět k nádraží a na cestu do Plakánku, otočili jsme plán a začali Humprechtem.

Tady jsem museli asi 3/4 hodinky počkat, než se u vchodu nafotila a natočila česko-ruská svatba a pak konečně jsem se probojovali na prohlídku. Humprecht je lovecký zámek, který dal vystavět v letech 1666-1668 Humprecht Jan Černín z Chudenic pro svou manželku, italskou markýzu Dianu Marii jako dárek k svátku. Zcela evidentně jsem se špatně vdala, já dostávám k svátku kytku a to ještě jen někdy, když má manžel "světlou chvilku" a na můj svátek si vzpomene :-). Zámek je zajímavý svým oválným půdorysem. Prohlídli jsem si celý zámek, ale tak nudného průvodce jsem už dlouho nepotkala. Výklad oddrnčel jako kolovrátek, i vložené rádoby vtípy a zajímavosti pronesl monotóním projevem, jako kdyby předčítal nezáživný text, kterému navíc moc nerozumí. Škoda, z takového výkladu si toho člověk do budoucnosti moc nezapamatuje.

Pak už jsem se vydali na hrad Kost, který byl vlastně hlavním cílem naší cesty, protože ten si původně vyžádala Klára, ostatní jsem už na to nabalila já.

Hrad Kost je jedním z mála zbývajících středověkých hradů u nás a je považován za druhý nejvýznamnější. Jeho původ se datuje do 14. století a prakticky stejně vypadá již půl tisíciletí. Majitelé hradu jsou bratři Giovanni a Pius Kinský dal Borgio, kteří žijí v Itálii, ale hrad pravidelně každý rok navštěvují. Z časových důvodů jsme zvládli jen první, základní okruh, který nás provedl všemi hradními paláci, všemi nádvořími , kaplí sv. Anny. Viděli jsme zbrojnici s kolekcí pušek, pistolí a  chladných zbraní. Tady byl David ve svém živlu, jeho zájem o zbraně mě občas až děsí. A na závěr černá kuchyně, dobře známá z pohádky S čerty nejsou žerty.

I když už byl docela podvečer, Plakánek jsem si nenechala ujít. Pískovcové skály jsou moje srdcová záležitost a v zapadajícím slunci vypadaly opravdu kouzelně.

Do Troji

... do botanické zahrady chodíme rádi a často. Dnes jsem se rozhodli pobýt ve venkovních expozicích. Vydrželi jsme tu celý den. Pravda, hodně času jsme strávili na lehátkách v Ornamentální zahradě s kafíčkem a dalšími dobrotami. Ale i to k létu patří.