Koráky

V neděli jsme byly s Klárou na korálkovém srazu. Při té příležitosti jsem si uvědomila, že jsem se tady už strašně dlouho nechlubila našimi výtvory. Skoro to vypadá, jako když už nekorálkujeme. Korálkujeme však stále. Klára více, lehce, s velkou radostí. Já méně, unaveněji, bez elánu a chuti, stejně tak jako poslední dobou dělám všechno. Ale něco ke chlubení se tu najde :-)

Nejdříve něco z Klářiných prací:

                            




A něco z mých rukou:

Doufám, že se nezlobíte, že jsme toho nasázela tolik a děkuji všem, kdo dorolovali až sem. Přece jen je to po více než půlroční pauze.

Cestu do Berouna

.., jsme s dětmi naplánovali ještě o prázdninách, kdy jsem ani netušila, kdy vlastně Hrnčířské trhy budou. Byli jsme tak oslněni jízdou vlakem ( tedy já a David), že nám bylo jasné, že musíme jet sami a vlakem, tatínek by nám vnucoval auto. Jenže když  jsem zjistila, že trhy jsou tento víkend, tak úplně se mi nechtělo. Ještě včera večer mi kamarád psal, že tam jsou miliony lidí, ať se hodně nervově zocelím. Tak jsem zadoufala, že třeba po včerejším výletu budou děti unavené, budou vyspávat až do oběda a Klára bude mít určitě dost práce do školy. Jako bych je neznala. Již po sedmé poskakovaly po bytě s pokřikem " Do Berouna, do Berouna...!". Bylo mi jasné, že z toho se nevykroutím. Lidí byly opravdu mraky.  Víc než jsem si dokázala představit. Z náměstí jsem měla chuť utéct asi po 15 minutách. Nicméně vydržela jsem, poctivě jsme obešli snad všechny stánky. Nakoupili jsme potřebné drobnosti do kuchyně i jeden malý sukulentík. Manžel se večer doma smál, že dokážu přivézt sukulent nebo kaktus odkudkoliv. Děti  si odvážně koupily i nějaké dobroty k jídlu, já to nedokázala. Když jsem  po obědě zadoufala, že jsme absolvovali již všechno a můžeme je domů, ujistili mě, že ještě musíme na medvědy. A tak jsme ve vedru šplhali na kopec k medvědům. Díky mému orientačnímu nesmyslu jsme nejprve šplhali na nesprávný kopec, ale byli jsme nakonec nasměrováni na ten správný. No jo, když se vezu autem, je mi všechno jasný, ale pěšky to pak vypadá úplně jinak. Medvědi měli víc rozumu než my a ve vedru nevystrčili ani čumák z svého brlohu. Tak si David chvíli pohrál na hřišti a konečně jsme mohli jet domů. Přes vedro a mraky lidí jsme si to nakonec užili.  Jen fotky jsou takové dokumentační. Musela jsme fotit to, kde bylo trošku prostoru a hodně rychle, než mi někdo do záběru vlezl :-)

Hruboskalsko

Na dnešní den jsme měli úplně jiné plány, které zahrnovaly švagrovou a její rodinu. Avšak choroba u nich rozhodla jinak. Bez nich se nám jet nechtělo a tak jsme na honem nevěděli kam se vrtnout. Jen jsme věděli, že v Praze zůstat nechceme. Až během dopoledne jsme se rozhodli pro náš oblíbený okruh Hrubá Skála - Sedmihorky - Valdštejn - Hrubá Skála. I když jsme vyrazili později než obvykle, udělali jsme dobře. V lese mezi skalami bylo tak krásně. Chládek, vlhko, ani lidí nebylo moc. Večer ještě na zahradě ohýnek a buřtíky - nakonec veskrze pozitivní den.