Začátek června je pro nás vždy ve znamení závěrečného představení Klářiny baletní školy. Letošní přípravy byly trochu dramatičtější. Na představení mají žáci školy prezentovat výsledky své celoroční práce. Vystupují zde tedy se sóly a skupinovkami, na který pracovali celý školní rok a se kterými se účastnili soutěží. Pro Kláru to měla být její "Růža" - tedy variace Aurory ze Spící krasavice. K našemu velkému překvapení se však asi 3 týdny před představením dozvěděla, že jí dělat nebude. Zalíbila se nějaké holčičce, která jí tedy bude dělat. Klára má ještě dost času naučit se něco nového. Nikdy jsem neměla ve zvyku panu učiteli hovořit do jeho práce, i Kláru jsem vždy vedla k tomu, že pan učitel má vždy pravdu (divili byste se, pro kolik rodin ve škole tohle neplatí!). Ale tentokrát jsem již nevydržela a za panem učitelem jsem si došla. Přišlo mi úplně absurdní, aby se Klára nemohla prezentovat sólem, na kterém pracovala opravdu poctivě 3/4 roku, jen kvůli rozmaru nějaké dívenky (a pravděpodobně sponzorskému daru - na to se ve škole nyní hodně hraje - od jejích rodičů). Netvrdím, že Klára dělá Růžu nějak dokonale, ale rozhodně lépe než sólo, které by honem splácala za 3 týdny. Ujistila jsem pana učitele, že pokud nebude tančit Klára Auroru, nebude tančit sólo žádné. Nebrala jsem to jako vyhrožování, jen jako konstatování holého faktu. Nepatřím k matkám, které se hroutí, když jejich dítko nemá sólo, to přežiju opravdu s klidem. Ale nenechám dítě na jevišti ztrapňovat něčím, co neumí vůbec a ani umět nemůže. Pana učitele se naše rozmluva velmi dotkla ( asi by se hodilo napsat, že mě to mrzí, ale popravdě mě to nemrzí vůbec!), nicméně na další hodině Kláře oznámil, že Auroru dělat bude.
Asi nepřekvapí, když napíšu, že tím vzrostlo moje odhodlání nemít v šatnách dozor. Držela se toho a se zbytkem rodiny jsem si zakoupila lístek. Po 6 letech jsem viděla své dítě z hlediště :-). Ještě ráno před prostorovkou mě pan učitel žádal, zda bych si dozor nevzala. Ujistila jsem ho, že opravdu ne, že pochybuji, že by do třídy chodilo s Kláru 10 sirotků. Zřejmě chodí, dozor neměl nikdo. Holky jsou naštěstí velké, takže se dokáží převléknout samy. Klára potřebovala jen pomoc s připevněním korunky, což jsme naštěstí mohly učinit o přestávce. Pobavilo mě, kolik matek za mnou před představením přišlo, aby mi vysvětlily, jak a kde se zapínají kostýmy jejich děvčat, jak a kde je třeba převlékat. S úsměvem jsem jim oznámila, že to mě opravu netrápí.
Část doby prostorové zkoušky jsme využila k návštěvě Staroměstského náměstí, kde startoval Avon pochod. Procházela jsem davy a hledala známé tváře. Vím, že řada mých známých, reálných i těch virtuálních, se pochodu pravidelně účastní. Ale měla jsem smůlu, davy byly opravdu veliké a nenašla jsem nikoho.
Část Klářina vystoupení jsem natáčela. Ale protože můj stařičký notebook odešel do věčných lovišť, jsem dočasně nucena uchýlit se k ještě staršímu stolnímu PC. A pro něj, jak se ukázalo, je video příliš velké sousto a nedokáže ho celé schroupat. Tak videa dodám, doufám, až budu lépe softwarově vybavena.
