Rok 2025

Moji milí blogoví přátelé, vítám vás v novém roce 2025. Přeju vám, ať v tomto roce máte více důvodů se smát než plakat. Ať máte kolem sebe lidi, kteří vás mají rádi a podrží vás, když to třeba zrovna nepůjde. Ať vám svítí sluníčko na cestu celým rokem 2025.

Ráda bych vám poděkovala za roky minulé. Za to, že tu se mnou jste, že čtete mé nápady a někteří i komentujete. Věřte, že z každé váší zprávy mám velkou radost a zpříjemní mi den. 

V novém roce budu pokračovat v přibližně stejném stylu - tedy nestylu, protože jsem si vědoma, že tento blog žádný styl nemá a je to jeden velký mix všeho. Určitě se tu objeví přečtené knihy, i když tyto příspěvky mají výrazně nejméně shlédnutí. Ale já to tu používám jako svůj čtenářský deník, takže vás tím otravovat budu. Určitě se tu objeví nějaký tip na recept, pokud vyzkouším něco co mě zaujme. Pokud se podaří nějaký zajímavý výlet, také se o něm dozvíte. Plánovala jsem i Projekt 52, ale zatím jsem stále bez foťáku. Příští týden zavolám do opravny, jak to vidí. Přeci jen plánované 2-3 měsíce se protáhly skoro na půl roku a mě to přestává bavit. 

Uvidíme, co vše nám rok 2025 přinese. Každopádně se na jízdu tímto rokem s vámi těším! 

Sýrové preclíky

 

K silvestrovským oslavám neodmyslitelně patří nějaké zobání. Letos jsem se rozhodla vyzkoušet recept z mého oblíbeného profilu @honza_pece . Je to rychlovka, pokud nemáme profil na IG, dám recept sem.  Budeme potřebovat 250 g polohrubé mouky, 125 g másla, 0.5 ks vejce, 1 žloutek, 1 lžička prášku do pečiva, 1 lžička soli, 50 g taveného sýra, 50 g strouhaného sýra. Uhněteme těsto, které necháme chvíli v lednici vychladit (nechávala jsem přes noc, ale dle receptu stačí 30 min). Těsto vyválíme na 4 mm a vykrajujeme preclíky. Na vykrajováníé jsem použila tuto formičku, kterou mám doma už dlouho. Potřeme rozšlehaným vejcem, posypem čímkoliv dle chuti (mák, kmín, sezam). Pečeme na 180 st. cca 15 min.

Myslím, že jsou moc dobré. Soudím dle toho, že jsem mísu musela už schovat, aby zbylo i na zítra.

Večerní procházka

Dobře víte, že zimu nemám ráda. Obzvlášť když je takhle mlhavo celý den.Ale musím uznat, že namrzlá mlha na větvích stomů dokáže vykouzlit nádhernou výzdobu. Kochala jsem se dnes večer, když jsem šla pěšky od maminky. Litovala jsem, že stále nemám foťák. Je to neuvěřitelné, že to tak trvá. Na začátku listopadu mi technik volal, zda má objednat náhradní díl, že to bude trvat tak 3 týdny. Doufala jsem, že na Vánoce už budu moct rodinné fotky dělat foťákem. A to nemluvím o tom, že jsem chtěla od nové roku opět se pokoušet o Fotoprojekt 52. Ach jo. Zkusím od opravny zavolat, ale myslím, že až v novém roce. Držte, prosím,  palce!

Krásné vánoce

Moji milí blogoví přátelé, přeji vám poklidné prožití vánočních svátků se všemi, které máte rádi. Užijte si tento čas v klidu, pohodě a hlavně ve zdraví. Ať vám Ježíšek nadělí pod stromeček nejen krásné dárky, ale hlavně spousty lásky a radosti.

Vaše  Alice

Naše dívčí skvadra

Fotila jsem vánoční pozdravy našim zpřáteleným chovným stanicím, od kterých máme holky. Tak se musím s našimi dámami pochlubit i tady. Myslím, že je na nich vidět, že si role modelek příliš neužívaly. Jen nejstarší Limetka to brala se stoickým klidem. Zase řešíme nějaké její zdravotní problémy. Vše je na dobré cestě, ale je na ní vidět, že už rezignovala, když ji 3x denně vyndaváme z klece a cpeme stříkačky s léky do tlamičky. Takže nějaké focení ji fakt nerozhodí.

Mladé kukačky jsou pořád takové vykulené. Pořád si nejsou námi jisté. Stále mám pocit, že čekají, co od nás přijde. 

A pořádně vám tedy ukážu poslední přírustek, naší malou Winnie. Stále si nese jméno, které má ve svém rodném listě. Občas jí někdo řekne Bleško, protože je nejmenší a pořád poskakuje. Přiznám se, že se mi takové pojmenování dost líbí, ale Klára protestuje, proč alespoň jedno morče nemůže mít nějaké normální jméno ze své chovné stanice. Je pravda, že když potom hlásíme jména našich zvířat na veterině, docela se sestřičky na příjmu baví. Tak třeba jí Winnie už zůstane.  

Co pečete před Vánoci vy?

Určitě cukroví. To já také. Ale vesmír musí být v rovnováze a čím víc peču sladkého, tím mám větší chuť na slané. Dnes byla chuť na burgery. Zkouším stále různé recepty, hledám ty nejlepší bulky. A konečně myslím, že jsem našla. Použila jsem tento recept. Mohu ho s klidným svědomím doporučit. S těstem se úžasně pracuje. A bulky jsou chuťově opravdu výborné. Změnila jsem pouze velikost. Podle receptu bychom měli mít 9 velkých bulek. Já dělala spíše takové miniburgery, takže jsem měla 15 malých bulek.

A ještě pohled z okna. Krásné ranní divadlo jsem mohla dnes při kávě pozorovat. 

Petra Soukupová - Marta v roce vetřelce

 Anotace z DK:

Martě je čerstvých devatenáct let, je hezká, chytrá, a v životě jí jde všechno snadno. Právě se dostala na vysokou školu a těší se na nový život. Jediné, co ji trápí, je jizva v obličeji. O prázdninách proto nastoupí na brigádu, aby si vydělala na plastickou operaci a začala svůj dospělý život s novou tváří. A právě tady začíná řetězec dramatických událostí, které Martě dokonale převrátí život. Na brigádě se bezhlavě zamiluje do Roberta a zcela se na něj upne. Záhy zjišťuje, že je těhotná a Robert je ve skutečnosti ženatý. Rozhodne se pro potrat, ale matka ji přinutí si dítě nechat, aby se o něj sama mohla starat. Martin život je v troskách, představy o budoucnosti, studiu, lásce, rodině se jí hroutí. Ví, že roli, která se od ní očekává, nedokáže zvládnout, a balancuje na hraně deprese a vzpoury. Krizi řeší útěky, alkoholem a sebepoškozováním.

Při četbě knih Petry Soukupové se u mě začíná pojevovat mé masochistické já. Její knížky miluju. Při čtení je mi špatně, hlavně psychicky. Připadám si jako vymačkaný pomeranč. Ale musím číst, číst, číst.... nedokážu knížku odložit. Tohle tedy byl pro mě extrémní "nářez". Hlavní hrdinka je ve věku mé dcery. Asi proto na mě příběh působil ještě silněji než obvykle. Prvních pár stránek jsem měla trochu problém se začíst. Kniha je psána formou deníku, velmi heslovitě. Ve větách často chybí slovesa, takže čtení působí kostrbatě. Ale jde opravdu jen o pár prvních stránek, velmi rychle jsem si na tento styl  zvykla. Působí o to autentičtěji. A je to tedy... ufff... Jak řekla moje maminka po přečtení: "Ještě že ta naše Klárka je taková jaká je!"