Procházka

Potřebovala jsem dnes alespoň chvíli být sama. Svátky byly pro mě příliš intenzivní, neměla jsem šanci být ani pár minut v klidu jen se svými myšlenkami. Proto jsem dnes navečer, když jsem dopravila maminku od nás domů, "utekla" do centra Prahy. Nejprve jsem zašla do kostela sv. Josefa na náměstí Republiky. Potřebovala jsem požádat sv. Judu Tadeáše o pomoc, nějak se toho na mě valí moc. On je můj spolehlivý pomocník. Snažím se ho nezneužívat, ale stejně si ze mě maminka dělala legraci, jestli zase jedu uplácet Tadeáška :-).

Samozřejmě jsem se pokochala i betlémkem. Nostalgicky jsem zavzpomínala na dobu, kdy byly děti malé a každé vánoční svátky jsme objížděli pražské kostely a prohlíželi jesličky. 

Pak jsem se šla jen tak chvíli projít. Plánovala jsem poklidnou procházku. 

Neviděla jsem letos ani naživo stromek na Staroměstském náměstí, tak jsem to musela napravit.             

                                                     

Jen jsem si neuvědomila, že kromě stromku tam také budou davy turistů a spousta podivných stánků s předraženým zbožím. Tak jsem se pokochala jen zdálky, do nitra trhů jsem radši ani nezkoušela nahlédnout.

 

 Ještě jsem si prošla celé Václavské náměstí od spoda až nahoru k Muzeu. Mrzelo mě, že je tak rozkopané a bez té odporné ohrady se prostě nedá Muzeum vyfotit.      

Pak už mě zima a hlavně čas zahnaly domů. I tak jsem byla ráda, že se mi alepoň tu hodinku podařilo urvat. Že bych si dala novoroční předsevzetí dělat to častěji?                                           

Děkuji

Poslední den letošního roku bych ráda všem poděkovala za přízeň. Za to, že ke mě na blog chodíte. Vaše návštěvy a komentáře mi dělají neuvěřitelnou radost a i po těch letech mě nepřestávají překvapovat. Děkuji, že v dnešní uspěchané době si najdete chvilku zastavit se a nechat vzkaz. Velmi si toho vážím. Přeji všem, aby tento poslední den i celý příští rok probíhal přesně podle vašich představ. Aby se vám splnila vaše přání a touhy a abyste další přání a touhy měli, protože to je to, co nás vede dál. Mám vás všechny moc ráda a těším se na setkání příští rok 2026! 

Louskáček

Kdy jindy si nejlépe užít Louskáčka než ve vánočním čase. Je pravda, že jsem ho neviděla už hodně dlouho. Tak jsem stihli předposlední přestavení v Národním divadle. Od ledna je Louskáček ve Státní Opeře. Prý upravená výprava i kostýmy. Bohužel tam jsem vstupenky nesehnala, ani při lovu volňásků děti úspěšné nebyly.

Dnešní večer jsem si užili v plné sestavě, což je u baletu velká výjimka. Myslím, že na baletním představení jsme takhle komplet byli poprvé. A líbilo se i pánům! Shodli jsem se, že tahle verze kombinovaná s Vánoční koledou Charlese Dickenze se nám líbí víc, než klasický ruský Louskáček! 

A když se blíží konec roku a Silvetr,  dám sem fotku celé rodiny. To je také velká vzácnost, víte že manžela nedávám vůbec a děti už také minimálně. 

 

Lucie Hušková - Símka: Druhý začátek

 Anotace z DK:

Pokračování úspěšného románu. Simoně, které každý říká Símka, se po smrti mámy otevírá nová kapitola. Najednou má prostor dýchat. Má volnost, jakou nikdy nepoznala. Nastal čas žít podruhé a tentokrát sama za sebe. Ale jde to vůbec, když vás odmalička učili, že si štěstí nezasloužíte? Když v hlavě dál znějí necitlivá slova, která nejde umlčet? Símka stojí na prahu změny. Touží jít vlastní cestou. Chce si splnit sny, které doteď potlačovala. Jenže život má vlastní plán. A některá překvapení bolí – možná víc než ztráta mámy.

Z první ho dílu jsem byla před 3 lety naprosto nadšená. Proto jsem se s velkým očekáváním vrhla do druhého dílu. Stejně jako v prvním díle, jde i tady o velmi smutné čtení. Až si říkáte, jestli je možné, aby jeden člověk dostal od života naloženo tolik. Ale  dobře víme, takový život prostě je. Přiznám se, že v první části knížky mě hlavní hrdinka docela štvala neschopností odpoutat se od matky a zapojit se do běžného života. Pořád jsem si říkala: "Holka, najdi si už končeně pořádného psychoterapeuta!" Druhá část mě naprosto strhla a mrazivý konec úplně rozsekal. Tak nějak podvědomě očekávám třetí díl. Podle mého ale druhý díl ten předcházející rozhodně nepředčil, působil na mě hlavně na začátku trochu ukňouraně. Jinak je knížka velmi svižná, čtivá. 

Krásné Vánoce

Poklidné prožití vánočních svátků všem. Ať jsou tyto dny přesně takové, jaké si přejete!

Ruměnky

 Letití návštěvníci blogu vědí, že před pár lety jsem každý rok zkoušela jeden nový druh cukroví. Ale protože nám všechny zůstaly jako stálice, už jsem raději nové nezkoušela, jinak bych musela začít péct už celý listopad. Letos jsem náš seznam cukroví radikálně proškrtala, každý si mohl říct 2 druhy, bez kterých si Vánoce nedovede představit. A rázem se uvolnil prostor pro nové zkoušení. Rozhodla jsem se pro ruměnky. Podle popisu to měly být ty ruměnky, které jsem si jako malí kupovali. Recept jsem čerpala na instagramu u Kristýnky Bubeníkové. Přepíšu si ho sem, kdybych opakovala i příští rok. 

Těsto:
500 g hladké mouky
180 g cukru moučka
80 g mletých mandlí
1 lžička jedlé sody
1 lžička skořice
1 polévková lžíce perníkového koření
120 g másla
2 lžíce medu
2 lžíce rumu
2 vejce

Poleva:
200 g cukru moučka
3 lžíce horké vody
2 lžíce rumu

Nejprve v míse smícháme sypké suroviny. Máslo rozpustíme (já rozpouštím v mikrovlnce), přimícháme do něj med a rum a vlijeme do mísy k sypkým surovinám. V robotu zaděláme v nelepivé těsto (nebo rukama na vále). To zabalíme do potravinové folie a dáme alespoň na hodinu uležet do lednice. Z těsta vyválíme hada, nakrájíme na stejné kousky a tvarujeme kuličky. Ty vyložíme na plech a dáme péct na 170 C cca 8 - 10 minut. Vytahujeme, když jsou kuličky ještě měkké. Polevu připravíme tak, že v misce dobře vymícháme cukr s vodou a rumem a vychladlé kuličky v ní namáčíme. Necháme zaschnout a uložíme do dózy s víkem, aby ruměnky neztvrdly.

Pekla jsem z poloviční dávky a i tak jich je spousta! Jsou moc dobré. Abych byla upřímná, ty rumové perníčky z mého dětství to úplně nejsou, ale dobré jsou moc. I rodinná rada je schválila. Je to rychlovka, klidně je ještě stihnete, pokud dostanete chuť!

Daniela Špinar - Zápisky z tranzice

 Anotace z DK:

Soukromé zápisky úspěšné divadelní režisérky ze tříletého období tranzice reflektují proměny těla i duše a zároveň nabízí vhledy do světa queer komunity. Zveřejněním svého deníku odhaluje Daniela Špinar niterné pocity i bolestné zkušenosti se společností, hledáním partnera i sebe sama.

Po téhle knížce jsem sahala s velkou zvědavostí. Účastnila jsem se besedy s autorkou na Světě knih, proto jsem si o její cestě chtěla přečíst více. Myslím, že k četbě je potřeba přistupovat s velkou dávkou empatie a bez jakýchkoliv předsudků. Deník je velmi otevřený, syrový a upřímný. Dozvídáme se o všem, co člověk procházející tranzicí prožívá - fyzicky, psychicky i společensky. Obdivuji autorku, jak otevřeně jde s kůží na trh. A nešetří ani lidi kolem sebe. Velmi zajímavý je také pohled do divadelního světa. Velmi čtivá a pro mě zajímavá kniha.