čtvrtek 14. března 2024

10/52 Jarní kolekce


 

neděle 10. března 2024

9/52 Metafora času


 Opravdu není chyba, že  dvě fotky, dvě témata, mají stejné číslo. Zadání témat se vyhlašuje vždy ve čtvrtek, termín odevzdání je příští neděle. Tato dvě témata byla vyhlášena 29.2. Správci skupiny usoudili, že když máme ten den navíc, zvládneme i téma navíc. Úplně mi tím radost neudělali.

9/52 Jediný svého druhu


 

neděle 3. března 2024

8/52 Nerozlučná dvojka


Jj, jinak už to nejde...

středa 28. února 2024

Ruta Sepetys - Mlčící fontány


Anotace z DK:

Madrid, píše se rok 1957. Španělsko za diktatury generála Franca skrývá temné tajemství. Do země proudí turisté a zahraniční obchodníci lákáni na slunce a víno. Mezi mini je i osmnáctiletý Daniel Matheson, syn ropného magnáta, který přijede do Madridu se svými rodiči a doufá, že bude moci prostřednictvím čočky fotoaparátu poznat zemi, kde se narodila jeho matka. Fotografování - a osud - mu přivedou do cesty Anu. Překážky, jimž musí její rodina čelit, odhalují přetrvávající hrozby španělské občanské války i mrazivé rozhraní mezi štěstím a strachem. Danielovy fotky vyvolávají nepříjemné otázky. Je zahnaný do kouta složitými rozhodnutími, protože chce chránit ty, které miluje. V příběhu, kde se potkávají životy a láska s osudy, se ukáže neuvěřitelně temná stránka tohoto jinak slunného španělského města. 

I když autorka píše příběhy primárně určené mládeži, její práce dokáže zaujmout i někoho v pokročilém věku jako jsem já. Jejím velkým přínosem je, jak dokáže na relativně banálním romantickém příběhu vykreslit historické pozadí. Francův režim je něco, o čem jsem okrajově tušila. Díky této knize jsem zase o něco moudřejší. Téma ztracených a ukradených dětí je opravdu působivé. Trošku mě zklamal konce. Působil uspěchaně, jako kdyby se autorka zalekla tloušťky knihy, kterou napsala a rozhodla se ji rychle ukončit. Ale i tak příběh rozhodně za přečtení stojí.  

pondělí 26. února 2024

Procházka


Chybí mi pohyb. Celý den sedím díky své práci u počítače. Protože pracuji z 90% homeoffice, můj pohyb venku se v poslední době omezil jen na běžné pochůzky nákupy - úřady - lékárna - knihovna...
Ano, nesnáším zimu, takže donutit se jít jen tak je pro mě fakt těžké. Dnes jsem se rozhodla, že je nutné probudit se ze zminího spánku a vyrazila na svižnou asi 5 km procházku.  Kdo mě trochu zná, nepřekvapí ho, že jsem došla na Olšanské hřbitovy. Všude kvete spousta sněženek. A když říkám všude, myslím tím, že opravdu všude. I na rozbořených zdech. 
Byla jsem nechtěným svědkem velmi dojemné scény. Z unového háje odcházel stařičký pán. Šoural se pomaličku, celý shrbený. Když háj opustil, zastavil se, otočil a zamával. Jako když se s někým loučí. Bylo to tak....dojemné, i když to není úplně to správné slovo, které by to vystihovalo. Bylo to smutné,  ale zároveň zvlášním způsobem uklidňující. Silně to na mě zapůsobilo, vidím ten obraz před očima celý večer. 

neděle 25. února 2024