Petra Dvořáková - Návrat

 Anotace z DK:

Může být láska k Bohu silnější než ta lidská? Jana je přesvědčená, že její víru nemůže zlomit vůbec nic. Zvlášť když k ní na prahu dospělosti přichází svoboda a ona konečně může žít v klášteře. Vstupuje mezi sestry plná nadějí, odhodlání, ale i iluzí. Ty se začínají s každodenním řeholním životem plíživě drolit a nakonec úplně rozpadat. Jana musí znovu potěžkat svůj dřívější nenaplněný a bolestně „nedořečený“ vztah k Viktorovi, ale především si odpovědět na otázky, jež do jejího života vnáší záhadná a nespoutaná Karin, která se jednoho dne objeví v klášteře mezi starými ženami. Janina představa o tom, jak vypadá skutečná láska, se dramaticky mění a rozostřuje. Stejně tak se společenství sester musí denně ptát, jak se dá v proměněném světě navrátit ke svému původnímu poslání.

Pro mě tato kniha měla velmi zajímavé téma. Myslím, že Petře Dvořákové se podařilo velmi citlivě rozkrýt tajemný svět duchovního života v ženském klášteře. Přiznám se, že zpočátku se mi nedařilo začíst. Měla jsem pocit, že knížka nemá tempo. Ale pak jsem pochopila, že ho má. Přesně takové, jaký má život v klášteře. Myšlenkové pochody hlavní hrdinky, její pochyby o síle víry, hledání pravé lásky mě opravdu bavily. Líbil se mi také kontrast opravdové víry v Boha a občas až hloupých pravidel života v kláštěře. Byť se nejedná o knížku se strhujícím dějem a vlastní příběh je trochu předvídatelný, řada myšlenek mě oslovila. Kdybych si zapisovala citáty z knih, tady bych si popsala.Jedna ukázka za všechny: "Pořád nám tu říkají, že člověk je bez Boha naprosté nic. Jak na něm vše závisí. Jenže já si nakonec myslím, že je to opačně. Myslím, že především Bůh není vůbec nic bez člověka". Není to úplně jednoduché a oddechové čtení, ale myslím, že stojí za to. 

Nabitá sobota

 Dnes jsem si naplánovala sobotu sama pro sebe. Všichni  členové rodiny měli plány pracovní nebo studijní, tak jsem toho využila. Jeden den se svými koníčky jsem potřebovala jako sůl. Ráno jsme vyrazila na Výstaviště na Svět knihy. Bylo mi jasné, že jet tam v sobotu je naprosto vražedné, ale jiný den mi to nevyšlo. Ano, potvrdily se mé  nejčernější obavy. Všude davy, davy, davy. Místy se nedalo ani projít. 

Obešla jsem ty, pro mě, nejznámější a největší nakladatelství. Samozřejmě jsem nemohla vychat Jotu. Mrzelo mě, že paní Plachá, která mi knížky posílá, zrovna odběhal, tak jsem jí nemohla osobně poděkovat. 

Z bohatého doprovodného programu jsme si vyslechla besedu s Danielou Špinar. 

Potkala jsem spoustu zajímavých postav. Potkala jsem také spousty hlavně dívek v cosplay kostýmech. Některé byly opravdu dokonalé. Ale přiznám se, že mi přišlo hloupé je oslovit a fotit. Na to jsem velký introvert. 

Určitě by bylo lepší vyrazit na Svět knihy ve všední den. Sobota je opravdu vražedná. Také by asi chtělo udělat si rezervace na probíhající akce a lépe si promyslet, jaké všechny besedy by mě zajímaly. Bez předchozí rezervace se na některé besedy nelze dostat vůbec. Prostě by bylo potřeba naplánovat s předstihem nějakou strategii. Ale protože já vyrazila naprosto spontánně, když jsem se v pátek večer dozvěděla, že budu mít vlastně volno, trošku jsem tam pobíhala jako splašená včela. I když "pobíhala" berte s rezervou. Jednak mi stále nateklý a bolavý kotník moc rychlý pohyb neumožňuje, jednak jsem se tak postupuně mohla akorát sunout v davu.

Odpoledne jsem se z Holešovic i přes výrazné protesty mé nohy vydala do Karlína, kde probíhal Beading festival. Tedy festival pro všechny, kdo tvoří z korálků, obdivují práci korálkářek a rádi se inspirují. Tady mě čekaly další davy. I když, jak koukám na fotky, to tak úplně nevypadá, ale lidí bylo pravdu hodně. 

Přiznám se, že bych možná tuhle akci už vynechala, ale slíbila jsem své kamarádce, že tam s ní chvíli pobudu.

Jinak jsem si samozřejmě prohlédla práce korálkářek i ze zahraničí a pozdravila známé tváře. Ano, šperky tam byly úžasné, člověk až žasne, co vše se dá z korálků vytvořit. Na druhou stranu většina prezentovaných prací byly obří šperky, které si nedovedu představit, že by někdo mohl v reálu nosit. Některé by se daly vynést na nějaký honosný ples, ale většina byla, alespoň pro mě, opravdu tak na obdivování na výstavě.

Součástí výstavy byla i módní přehlídka, kde jsme měli možnost vidět některé šperky v akci.

Musím říct, že jsem si včera totálně vybila své sociální baterky. Takových lidí všude... to už nějak není pro mě. Potřebovala bych teď zase pro změnu někam do přírody. Ale jinak jsem si obě akce moc užila. 

Scarlett Willková - Vekslačka

 Anotace z DK:

Alma měla ráda peníze a peníze měly rády Almu. Když jí bylo třináct, v poválečném Československu byla vyhlášena měnová reforma a Alminu rodinu to zničilo. Doktorská dcerka zvyklá na život ve velké vile se najednou ocitla v maličkém přízemním bytě se dvěma babičkami a špatným kádrovým profilem. Alma ale nebyla holka, co sedává s rukama v klíně. Tohle je její příběh. Příběh ženy, která se v časech totality vlastními silami vydrápala mezi nejbohatší stínovou elitu. Žila v pohádkovém luxusu, ale nejvíc toužila po něčem, co nejde koupit…

Mohu bez jakéhokoliv přehánění prohlásit, že knížky Scarlett Wilkové miluju! Opět jsem nebyla zklamaná. Knížka byla velmi čtivá. Vtáhla mě do děje. Tím spíše, že z velké části mapuje historii, kterou už jsem zažila na vlastní kůži. Na osmdesátá léta a období veksláků a shánění bonů  jsme si zavzpomínala s rozpačitými pocity. Líbí se mi, že postavy nejsou černobílé. Alma není kladnou postavou, ale rozhodně ani zápornou. Pro to, jak se dokázala prosadit, ji musím obdivovat, jakkoliv to  zní divně. Další z knížek, kterou bych zařadila mezi povinnou četbu pro dnešní studenty.

Sarkasmy

 

Po hodně dlouhé době jsme vyrazily s Klárou do Národního divadla. Marně lovím v paměti, kdy naposledy jsem tu byla. Myslím přímo budovu Národního divadla. Od té doby, co obě děti pracují ve Státní opeře, stala se naší domovskou scénou ona. Ale je také pravda, že většina baletních představení byla přesunuta do Státní opery, kde je jeviště pro balet vhodnější.

Dnešní předstvení Sarcasmy představovalo ukázku současného tance. Jedná se o tři moderní choreografie. Přiznám se, díky  ukázkám jsem k představení přistupovala velmi opatrně a se strachem. Svoje pocit z dnešního večer pořád nemůžu nějak zpracovat. Určitě se mi moc líbila prostřední choreografie Sarcasmen, což je takový lehce provokační duet zachycující mezilidské vztahy - trocha škádlení, trocha provokace, trocha trápení. To bylo opravdu skvělé. První část ...and how is your life? (z děkovačky je následujíc fotka)  měla docela dobrou myšlenku - stres. To jak se jako společnost neustále za něčím ženeme. Poslední část Katastrof byla pro mě asi nejhorší. Nějak jsem příliš nepochopila, co se autor snažil sdělit. Vadila mi neskutečné monotónnní, i když velmi rytmická, hudba. Z této závěrečné choreografie jsem já osobně byla dost rozpačitá, i když třeba Kláře jsem libila naopak více než choreografie první. Celkově bych asi večer zhodnotila jako zvláštní. Nemůžu říct, že by se mi to nelíbilo, ale asi už bych znova toto představení vidět nemusela

A to bych nebyla já, abych si večer něčím neozváštnila. Měla jsem dnes své poprvé - poprvé jsem šla do divadla v teniskách. Ano, vidíte dobře, opravdu mám v Národním divadle tenisky. Včera jsem si totiž vymkla kotník. Neptejte se mě, jak se mi to povedlo, sama neví. Šla jsem po naprosto rovném, hladkém chodníku a povedlo se mi došlápnout na vnější hranu chodila. Až se mi bolestí zatmělo před očima. Takže dnes mám nohu rozměrů nožky slonní.  Bolí jako.... čert. Do divadla jsem v podstatě doskákala po jedné. Ach jo!

Bonnie Garmus - Lekce chemie

 Anotace z DK:

Elizabeth Zottová je neobyčejná žena. Jenže je začátek šedesátých let a její výhradně mužský tým v Hastingsově výzkumném ústavu zastává nevědecký názor na rovnoprávnost. Až na jednu výjimku: Calvina Evanse, osamělého, geniálního, na Nobelovu cenu nominovaného záštiplného člověka, který se zamiluje – ze všeho nejvíc – do její mysli. A výsledkem je skutečná chemie.Stejně jako věda je ale i život nepředvídatelný. A proto se o pár let později Elizabeth Zottová ocitá v roli svobodné matky a vedle toho i nedobrovolné hvězdy Večeře v šest, nejoblíbenějšího amerického pořadu o vaření. Elizabethin neobvyklý přístup k vaření se totiž ukazuje jako revoluční. Přestože sledovanost jejího pořadu roste, ne všichni jsou nadšení. Zdá se totiž, že Elizabeth Zottová neučí ženy jen vařit. Vyzývá je, aby změnily status quo.

Tohle byla velmi zvláštní knížka. Příběh o silné ženě, napsaný velmi čtivě. Ale na to, jak závažné téma by to mělo být, je psaný s jakýmsi nadlhedem, takovým oddechovým způsobem. A tady si nejsem jista, zda mě úplně tenhle způsob vyhovoval. Protože díky použíté nadsázce na mě občas příběh působil trochu jako karikatura. Bylo drsné si uvědomovat, jaké přesudky vůči ženám v 60. letech byly, ale zároveň mi vadila přílišná vykostruovanost příběhu. A konec jako z  telenovaly mě naštval úplně.  Zaujal mě chemický rozbor vaření. Byť jsem chemik, nikdy mě nenapadlo v kuchyni takhle přemýšlet. 

Jaro

Miluju jaro. Jsem vyloženě jarní a letní typ. Miluju, když všechno kvete, bzučí. Každý rok se na tohle období těším. Těším se, jak budu nabitá energií, všechno mě bude bavit.

Letos je to takové zvláštní. Ano, solární baterky mám docela obstojně nabité, v tomto směru si stěžovat nemůžu. Ale již několik týdnů se potýkám se zvláštním pocitem. Pocitem, že něco je špatně. Nevím co. Čekám, odkud přiletí nějaká špatná zpráva. Znáte ten pocit, když se na vás někdo rozmáchne, že vás uhodí. Vy se přikrčíte a čekáte, až rána dopadne. Tak přesně v tomhle přikrčení už pár týdnů přetrvávám. Čekám, kdy rána dopadne. Jsem tím otravná svému okolí, protože všechny pozoruju, skenuju a ptám se, zda jsou v pořádku. Docela chápu, že mě mají už dost. 

Snažím se roztýlit. Chodím na procházky a kochám se. Obdivuju krásu květů. A občas něco cvaknu na mobil. 

Minulý týden mě povinnosti zavály do Dejvic. Dostala jsem skvělý nápad, že se půjdu podívat na svojí alma mater. Jako že zavzpomínám na krásná, bezstarostná studentské léta. 

Překvapilo mě, jak se v kampusu na jednu stranu spoustu věcí změnilo. Na stranu druhou spousta věcí zůstává i po těch letech úplně stejná. A jediné, co se mi v tu chvíli vybavilo bylo, jak jsem v prváku seděla pod těmito růžovými rozkvetlými stromy a brečela, že mi nevychází laborky z anorganické chemie. Tak jsem radši zase rychle odešla. 

Omlouvám se za tento příspěvek o ničem. Prostě jsem si nějak potřebovala fňuktnout. Slibuju, že příští příspěvek bude určitě smysluplnější.