.... patří u nás u tradičně pobytu u moře. Letos tomu nebylo jinak - stejný ostrov, stejný hotel, stejní milí lidé... Ale přece jen bylo něco jinak. Bylo nás o jednoho méně. Na mě to padlo večer před odjezdem. Uvědomila jsem si, jak rád sem můj tatínek jezdil, jak se vždy moc těšit. Ještě v nemocnici jsem mu povídala o právě probíhající rekonstrukci hotelu. I první dny byly pro mě psychicky náročné. Nevím ani kolikrát jsem musela vysvětlovat, odpovídat na otázky - proč, jak, kdy. Uff... To je daň za to, že nás v hotelu všichni znají.
Ale snad to byly jen moje chmury, ostatní si užívali vody a slunce plnými doušky. Omlouvám se za množství fotek. A jsou to paradoxy na tom světě - fotky jsou dělány foťákem mého tatínka. Dva dny před odjezdem jsem totiž zjistila na své foťáku závadu. Vzhledem k tomu, že v té době byly zrovna červencové svátky, vypadalo to, že budeme letos bez fotek. Pak mi ale maminka přinesla tátův foťák, ať si ho vezmu. Nestačila jsem ani přečíst návod, jela jsem na automat, abychom alespoň nějakou památku měli. Nedopadlo to až tak špatně.
Moje životní láska tu na mě opět čekala. Hotelový kocour Rodrigo. Přestěhoval se tedy do sousedního hotelu. Nevím, jestli je to proto, že náš hotel byl přes zimu kvůli rekonstrukci na dva měsíce uzavřený, nebo díky tomu, že se tu začal roztahovat jiný černobílý kocour. Je to loňské kotě, Klára si pamatuje, jak ho krmila chovala, je nevykastrovaný, docela bojovný a hodně drzý. To náš vykastrovaný Rodrigo upřednostňuje klídek, pohodičku a mazlení. Kluci si do oka nepadli, byla jsme svědkem několika jejich půtek. Nicméně i tak jsme se s Rodrigem scházeli každý den a tu svou chvilku na mazlení jsme si vždy našli.
Jen co jsme však zamávali Kypru z okénka letadla, začaly opět problémy. David si zřejmě přivezl suvenýr, buď z hotelu nebo z letadla. Už týden bojujeme se salmonelózou. Teď už je z nejhoršího venku, i když problémy stále přetrvávají. Bylo to ale hodně zlé. Tašku a žádost o přijetí do nemocnice od naší paní doktorky už jsme měli připravené. Protože dobře pil, zvládli jsme to nakonec doma. Stejně ale mám pocit, že prázdniny pro nás skončily. Nějak si nedovedu přestavit, jak dlouho bude mít ještě problémy, přesně nemám v hlavě porovnané, co všechno bude obnášet následující dieta. Nevím, co všechno mám v nadcházejících dnech a týdnech zrušit. Musím teď dospat pět probdělých nocí, které mám za sebou. Pak snad budu vidět vše jasněji a optimističtěji.
