Jarní procházka

Přemýšleli jsem o nějaké kratší procházce. Nakonec jsme se rozhodli pro Hrdlořezy a procházku kolem Rokytky. Spoustu známých mi tuto procházku doporučovalo. Prý je tam moc hezky, navíc je tam spousta nutrií, které se dají krmit téměř z ruky. Viděla jsem spousty fotografií dětí s nutriemi. Proto jsme sbalili nějakou zeleninu na krmení a vyrazili správně natěšení na nutrie.

Samozřejmě jsme nepotkali ani jednu. I když jsme prošli pořádný kus proti i po proudu. Ani jedna zubatice se nám neukázala. Tak jsme se alespoň pořádně vyvětrali .
 Trubky přes vodu byly opravdu lákavé.

Nakonec odvážně vyrazil pouze tatínek. Přiznám se, že dětem jsem to prostě zakázala.
Nepříjemně mě překvapil nepořádek na obou březích. Místy jsme si připadala jako na skládce. Nechápu, že si lidé téměř pod okny udělají takovýhle svinčík. Snad to tu bude vypadat lépe, až naroste více zeleně a alespoň část odpadků schová.

Pardubická arabeska

Opět po roce na soutěži v Pardubicích. Nějak mě ty soutěže vadí čím dál tím víc. Tentokrát jsme udělali trošku zkrácenou verzi. Vzhledem k tomu, že prostorová zkouška byla od osmi hodin, přičemž Klářina kategorie začínala ve 14:30, vypustili jsme jí. Raději jsme se vyspali a do Pardubic přijeli právě na oběd. Vyhlášení výsledků má být po 21 hodině, to bychom do Prahy přijeli zase kolem půlnoci. Protože medaili opravdu nečekáme, oželíme i to vyhlašování. Prošli jsme se po Pardubicích a hurá domů.  Překvapivě i Klára na soutěži být nechtěla. Tentokrát tam ani neměla žádné kamarádky. V naší škole je totiž teď všechno postaveno na malý začínajících holčičkách, tomu byla podřízena i příprava na soutěž a následný výběr. Zatímco Klára a její vrstevnice do loňského roku slyšely, že jsou na všechno malé, letos se dozvěděly, že jsou na všechno moc velké. Inu, malá děvčátka mají mladé, agresivní maminky.

Kláře se, myslím, její variace v rámci možností povedla. Je stále co vylepšovat, bylo by na ní ještě hodně práce, ale bylo jí řečeno, že jí už dělat nebude. Ale myslím, že velkou ostudu si snad neuřízla.

Kopretina

I když jsem Janu - Kopretinu "znala" je letmo a virtuálně, zprávu o jejím odchodu nemůžu od včerejška zpracovat. Dnešní informace mi příliš nepomohly...
Kdo jste ji znali, zapalte jí svíčku na poslední cestu. RIP, Jani...

Velikonoční pondělí

V rodině máme malé miminko. Švagrová nějak neuhlídala své dva čtyřnožce a vznikl z toho tenhle krásný štuclík. Jsou mu 3 týdny, maminka se už o něj tolik nebojí a tak jsme se na něj dnes jeli podívat. Myslím, že tahle malé štěně jsem ještě neviděla. Celá jsem se rozplývala. Ještě štěstí, že je jen jedno a že se jeho majitelé rozhodli, že ho nikomu nedají. Nevím, jestli bych odolala. Byla jsem ráda, že jsem si ho mohla pochovat a pomazlit se.

A takovýhle výhled z okna se nám dnes naskytl. Hezký kontrast bíle rozkvetlé mirabelky a sněhových vloček.

Naše holky

Když jsem dnes čistila holky, napadlo mě, že bych mohla zdokumentovat, je rostou. Množné číslo je použito záměrně, později vysvětlím. Rozinka je u nás téměř dva měšíce. Zjistila jsem, že mít dvě morčata je podstatně větší zábava než morče jedno.

Zpočátku se k sobě chovaly opravdu jako matka s dcerou. Jonda Rozinku stále myla, jídlo jí nosila do domečku a dojemně o ní pečovala. Rozinka neudělala sama po bytě ani krok, bez Jondy hned zoufale kvičela.  Podle morčecích kritérií  však již zřejmě Rozinka dospěla a už není třeba jí šetřit. O krmení se konají líté boje, vše je třeba krájet na dva kusy (stejně ale jeden je vždy lepší a o ten je třeba se přetahovat).
Zajímavé také je, že jedno dospělé a jedno dospívající morče snědí zhruba trojnásobek toho, co sní morče jedno. Někdy mám pocit, že nestačím zásobovat. Nasypu misku granulí a než dojdu do vedlejší místnosti, holky piští, že nemají co jíst. Rozinka roste hezky, krásně přibývá. Horší je, že úměrně s ní přibývá i Jonda. Mám obavy, že brzy budeme muset zvětšit vchod do domečku, už ho nějak nebezpečně vyplňuje.

Rozinka se už do dlaně nevejde. Je to neskutečně ukvičená a ukecaná holka. Jonda vždy jemně kvičela, když jsme otevřela ledničku. Rozinka při otevření lednice vydává zvuky jako autoalarm. A stejné zvuky vydává, když se zašustí papírem, pytlíkem, zarachotí příbory v zásuvce. Nedejbože aby kolem klece prošel někdo, kdo jí! I při chování a drbání něco vykládá. Bez přestávky. Prostě ukecaná ženská.

Zdá se mi, že Rozinka je chytřejší než Jonda. Nebo zvídavější, nebo možná drzejší. Zpočátku chodila po bytě s čumáčkem přilepeným na Jondin zadeček, říkali jsme, že jede vláček. Teď se stále častěji nese bytem otázka: "Jondo, kde máš vagonek?" a Rozinka dělá objevitelské cesty po bytě sama. Velmi rychle se naučila otevřít sama klec. Musí přední stranu nejdříve čumáčkem nadzvednout a potom odstrčit. To Jondu nenapadlo nikdy. Díky Rozince jsme tedy museli pořídit na klec malý zámeček, nechceme, aby prozkoumávala byt, když nejsme doma.

Přiznám se, že mi hlodá v mysli červíček, zda Rozinku připustit, až dospěje. Ženicha bychom měli, odběr miminek asi také. Já si musím však ujasnit, zda do toho chci jít. Zatím se rozplývám nad fotkami novorozených miminek, ale jasno ještě nemám.

Velikonoční přípravy

Letos jsem se rozhodla, že zkusím upéct jidáše. Nikdy se v naší rodině nepekly, tak ať si trochu rozšíříme obzory. Projížděla jsem internet, porovnávala jsem recepty. A nejvíc mě zaujal tento s oříšky. Ty jsou u nás oblíbené, tak je ráda dávám, kde je to jen možné. K pečení jsem se dostala až včera pozdě večer, takže na fotce jsou zbytky, které zůstaly po snídani. Úspěch měly velký, jsou opravdu moc dobré. Musím recept dobře uložit.

Aby mě beránek nepokakal, došila jsem si donut, který jsem začala na březnové srazu korálkové školy. Mám něco nového, na Velikonoce jsme připravena.

Krásné Velikonoce všem!

13/52

13/52 (týždeň trinásty) - ČIERNOBIELY PORTRÉT

Tentokrát jsem sáhla do archivu. Ještě se pokusím na dané téma něco nafotit, ale tuhle fotku mám opravdu ráda.